World Championship | cz

36. Memories

,,Mackenzie! Pojď sem do kuchyně!" zavolala mě máma.

Rychle jsem vstala a šla jsem za ní do kuchyně, jak to po mě požadovala. Přišla jsem za ní a podle jejího výrazu, jako kdyby se něco stalo. Snad to nebude nic vážného.

,,Pojď sem za mnou," řekla mi a šla ke dveřím od domu.

Otevřela je a šla se mnou k naší popelnici. Co tu sakra budeme dělat u popelnice? Nechápu to. Popelnici otevřela a ukázala mi pet lahve od Coca-Coly, různé sáčky s brambůrkama. A sakra.

,,Co to má znamenat?" podívala se na mě tím nejpodezíravějším pohledem, co uměla. Řeknu jí to. Jiná možnost není.

,,Vysvětlím ti to," začala jsem se škrabat ve vlasech. Nedokážu jí to říct. Asi proto, že by to pak řekla tátovi. Ten by byl na mě hodně naštvanej. ,,Vysvětlím ti to, ale jen pokud to neřekneš tátovi," snažila jsem se udělat psí očka.

,,To by teda nešlo. Neřeknu to tátovi, ale taky budu mít jednu podmínku."

,,A jakou?"

,,Začneš vysávat a umívat podlahu v domě. Jo a ještě mi budeš dělat masáže," začala si to představovat.

,,Já neumím masírovat!" snažila jsem se jí tu její fantazii překazit.

,,Ale to se naučíš."

Protočila jsem očima. Buď budu mít zakázanej hokej, který mi taťka určitě zakáže, když se to dozví, anebo budu muset masírovat mamku a ještě vytírat a luxovat podlahu. No asi jsem se rozhodla...

,,Dobrá, řeknu ti to, ale nebudu tě masírovat," snažila jsem se ještě snížit máminy požadavky.

,,Nu dobrá, masáže mi dělat nemusíš. Ale vysávání a umívání stále platí!" protočila očima.

,,Tak platí," usmála jsem se.

,,Platí," taky se pousmála. ,,Teď mi to vysvětli," nahodila zase ten svůj pohled.

Vysvětlila jsem jí to. Nevypadala moc nadšeně, ale zase jsem očekávala, že bude víc naštvanější.

,,Aby jsme si to ještě ujasnily, tátovi to neřeknu, ale ty budeš dělat ty práce, jak jsme si už určily," myslela jsem, že náš rozhovor už končil a že se zase vrátíme do domu, ale zase začala něco říkat. ,,V tvém věku jsem byla taky taková, možná ještě i horší. Tátovi bych to neřekla, protože vím, jaké to je, když tě člověk zbaví toho, co miluješ."

,,Ty víš jaké to je?"

,,Ano Mack, ale nechci se o tom teď bavit. Později ti to vysvětlím," dořekla a odešla zpět do domu.

Já zavřela tu popelnici, ať nevypadá, že jsem se v ní hrabala a šla jsem taky do domu. Šla jsem si přisednout k Syd, která seděla v obýváku u televize a sledovala zápas NHL. Podívala jsem se, kdo hraje a jak dlouho se to hraje. Hráli Penguins a LA Kings a byla stále první třetina. Pens mě nějak nezajímají a Kings taky ne. Rozhodla jsem se, že si udělám k večeři salát.

Osprchovala jsem se po večeři, vzala jsem si mobil a šla jsem do pokoje. Asi hodinu jsem si psala s Willow, ale pak jsem už byla hrozně unavená a tak jsem šla spát.

***

Ráno mě vzbudil můj mobil. Někdo mi volal. On. Když jsem si přečetla jeho jméno, jako bych zamrzla. Zvedla jsem to s hrůzou.

,,Ahoj Mack, jak se máš?" zněl v tom telefonu tak strašně mile.

,,Ahoj Henriku, to mě musíš budit, tak brzo ráno?"

,,Já jsem vůl. Zapomněl jsem, že je u vás časový posun. Omlouvám se."

,,Dobrý, jsem zvyklá, když mě někdo budí. Zvykla jsem si na to díky Chloe," zasmála jsem se a on taky.

,,A jak se tedy máš?" zeptal se mě znovu.

,,Jo ujde to. A ty a tvoji kamaradi?"

,,Stále něco berou a já? Taky to tak nějak ujde. Ale co jsi odletěla, tak tu není žádná sranda a asi se vrátím zpátky do Örebra."

,,Aha."

Nevěděla jsem co říct, a tak jsem řekla tohle. Nebylo to úplně chytrý, ale co. Pak nastala a trapná chvilka, kdy nikdo nic neříkal. Začala jsem mít nejistotu, že už zavěsil.

,,Henriku? Jsi tam stále?"

,,Ano, jsem," odpověděl a mě se ulevilo.

,,Já...musím ti něco říct," začala jsem zase něco natahovat. Chtělo se mi začít brečet. Jen ne to. ,,Strašně mi chybíš a asi se brzy zhroutím," řekla jsem mu a začala jsem brečet.

,,Mack, prosím nebreč. Určitě najdeš někoho, s kým ti bude líp a ten tě vždy uklidní, aby jsi nemyslela na mě. Vím, je to těžké, i pro mě to není jednoduchý. Taky mi hrozně chybíš. Možná byla chyba, že jsem tě tenkrát políbil, mělo by mi být jasný, že pak odletíš a bude se nám oboum stýskat. Je to vše moje chyba. Tohle si v životě neprominu."

,,Ne Henriku, prosím, nevyčítej si to tak. Je to chyba obou. A možná bude i lepší, když mi nebudeš volat. Ani psát esemesky. Každý musíme na sebe zapomenout a bude vše jako to bylo dřív."

,,Tak dobře. Takže ahoj a měj se ve svém životě dobře. A svou hokejovou karíeru dotáhni někam daleko," řekl.

,,Tak...ahoj," řekla jsem a raději jsem to položila, jinak bych to už neunesla.

Začala jsem znovu brečet a nešlo to zastavit. Proč mi musel volat? Vždyť mu mohlo být jasný, že se tohle stane. A já jsem se zase nemusela rozbrečet jako nějaká chudinka. Chudinka být rozhodně nechci.

Syd najednou otevřela dveře a viděla mě s opuchlýma očima.

,,Zavři!" zařvala jsem a hodila jsem po ní polštář, který jen spadnul na dveře, protože rychle stačila zavřít.

Lehla jsem si čelem ke zdi, zakryla jsem se peřinou a přemýšlela jsem, co jsem udělala špatně.

Najenou jsem zase slyšela, jak někdo otevřel dveře. Neotočila jsem se a vůbec mě nezajímalo, kdo to je. Cítila jsem, jak jde ke mně a nakonec jak si přisedl vedle mě na postel.

,,Mackenzie?" byl to tátův hlas.

Otočila jsem se na něj a vypadalo to, jako kdyby se mě lehce lekl.

,,Ou Mack," objal mě a já jsem mu začala brečet na rameno.

Hladil mě po zádech i po vlasech, do té doby, než jsem přestala. Což bylo opravdu dlouho. Pak se na mě podíval a usmíval se na mě.

,,Zítra půjdu do nové práce a zajistím ti ten trénink, ano?"

Kývla jsem a usmála jsem se.

Už jsem přestávala brečet a to bylo jedině dobře. A to vše díky tátovi.