World Championship | cz

6. Bye Vancouver!

*Den před odletem do Toronta*

Me: Už se těšíš do Švédska?
Chloe: Jasně. Akorát jsem z toho vynervovaná. Co ty?
Me: Taky mám nervy, ale snad to dobře dopadne. Máš jak jet do Vancouveru na letiště?
Chloe: Táta říkal, že budu muset jet autobusem :(
Me: My tě klidně zavezem. Kdy a kde na tebe máme počkat?
Chloe: Máme tam být dvě hodiny před odletem ne? Odlítá se v 14:00, cesta na letiště bude trvat tak 30 minut, stačí, když se pro mě stavíte v 11:15. Mockrát díky :)
Me: To je v pohodě, řeknu to ještě tátovi ;)
Chloe: Díky. Čau, tak zítra
Me: Jo, zdar

Zamkla jsem mobil a utíkala jsem to říci tátovi.

,,Tati, bude ti vadit, když zítra zavezem Chloe na letiště?"

,,Ale vůbec. Máte už domluvenej někde sraz?"

,,Jo, v 11:15 před jejím domem. Máme to po cestě, takže nemusíme nikam odbočovat" usmála jsem se a odešla jsem z obýváku.

Měla jsem namířeno zpátky do pokoje. Lehla jsem si na postel. Byla jsem tak natěšená, že jsem z toho nejspíš usla.

***

Vzbudila jsem se celá spocená. Šlo na mě vidět, jak jsem celá z toho nervózní. Já jsem ještě nikdy vlastně letadlem neletěla. Ne, vážně nikdy. S rodiči jsme nikdy nebyli nikde na dovolené. Tvrdí nám, že jsou to akorát vyhozené peníze, a že radši nám koupí výstroj na hokej. Z toho plyne, že jsem nikdy nebyla nikde na horách, na žádné chatě, nikde u moře a ani nikde jsem nechodila po památkách.

Vyšla jsem z pokoje a šla jsem se do kuchyně nasnídat, jako vždy.

,,Nazdar Mackenzie, už jsi natěšená?" zeptala se mě sestra.

,,Samozřejmě"

,,Škoda, že tam nemůžu letět taky" řekla sklesle.

,,Jestli chceš, můžu tě zkusit propašovat" usmála jsem se ,,Vlezeš se do tohodle kufru?" ukázala jsem na kufr.

,,Možná" usmála se Sydney a pokračovala ve snídani.

Po snídani a po těch dalších věcech, co se dělají ráno jsem šla ven se sestrou na rybník za domem. Je to náš rybník. Máme tam i dvě branky, takže se ségrou trénujeme. Obuly jsme si obě brusle, oblékly jsme si bundy a čepice, aby jsme odolaly studenému počasí. No a nezbývalo nám než jít hrát. Ségra brala puky co máme. Jeden si vzala a jela sama na branku.

,,Sidney Crosby jede samostatný nájezd na Careyho Price, napřahuje se..." napřáhla se ségra ,,...a střílí gól!" vystřelila na branku a dala góla.

,,Pche, poslouchej mě..." odfrkla jsem si a začala jsem dělat komentátora ,,...chystá se prodloužení v sedmém zápase ve finále play-off mezi týmy St. Louis Blues a Pittsburgh Penguins. Backes vyhrává buly, nahrává Steenovi, ten jede do útočného pásma po boku Vladimira Tarasenka. Steen nahrává Tarasenkovi a ten se ocitl sám před Marcem-Andrém Fleurym. Tarasenko zkouší kličku........a dává gól! St. Louis Blues vyhrávají Stanley Cup nad Penguins! Jack Allen sprintem jede za oslavujícími spoluhráči na druhé polovině ledu. Všichni hráči ze střídačky vyskočili a jedou za Tarasenkem a spol. Takový triumf si Blues přáli dlouho"

Zamračila se.

,,Tak co na to říkáš? Fleury neměl šanci" mrkla jsem na ní.

,,Jé, to byl pro tebe krásnej sen, že?" usmála se.

Teď jsem se pro změnu zamračila já. Blues nikdy nevyhráli Stanleyův pohár a ona se mi za to vysmívá. Potvůrka malá. Myslím, že si zahraju na Brandona Prusta. Je to prý nejlepší bitkař NHL.

,,Budem radši hrát jeden na jednoho. Nebo můžeš být gólman a já ti ustřelím kebuli" navrhla jsem.

,,Jeden na jednoho je lepší" řekla.

Zrovna začalo sněžit.

,,Takže Winter Classic?" zasmála jsem se a ségra taky.

Hráli jsme Winter Classic jeden na jednoho, do té doby, než mě zavolal táta, že už musíme jet. Sdělala jsem si brusle z nohou a dala jsem je do kufru. Rozloučila jsem se s mámou i se sestrou. No a mohli jsme vyrazit! Nasedla jsem si do auta.

Po cestě jsme vyzvedli Chloe a měli jsme namířeno na letiště ve Vancouveru.

,,Tak co holky, nervózní?" zeptal se nás táta když jsme zastavovali na parkovišti u letiště.

,,Ani nevíš jak" odpověděla jsem.

Auto zastavilo, vystoupili jsme, vzali jsme si zavazadla a šli jsme dovnitř letiště. Odevzdaly jsme zavazadla a čekaly jsme až nám to poletí. Čekaly jsme tam asi 30 minut, pak už jsme jen musely projít kontrolou. Rozloučila jsem se s tátou a následovala jsem Chloe, která je vzkušenější než já a ví kam jít. Dostaly jsme se do letadla, kde jsem se usadila u okna.

Po chvilce se letadlo začalo rozjíždět a já jsem z toho neměla dobrý pocit. Chloe to na mě viděla a uklidňovala mě. Prý jsou první lety takový, ale že si pak na to zvyknu zvlášť když za měsíc poletím letadlem hned čtyřikrát. Už jsme zvlítali a já jsem se klepala, ale Chloe mě stále utišovala. Koukala jsem z okna, jestli nevidím naše auto a nespatřila jsem ho. Až jsme byli tak 200 metrů nad zemí, z okna jsem se radši ani nedívala. Ještě by se mi udělalo špatně.

,,Jak dlouho bude trvat let?" zeptala jsem se jí s hrůzpu v očích.

,,Asi pět hodin" sdělila mi.

,,Pět hodin? Tak to tu nevydržím"

________________

Prosím, neberte nějak vážně urážky Penguis - patří to k příběhu a já se za to omlouvám.