World Championship | cz

43. To Edmonton?

Ráno, jako každé jiné. Sestra mě naštěstí nevzbudila, ale kdyby ano, tak bych už vážně neudržela nervy na uzdě.

Chvíli jsem polehávala a vázela jsem se ve své posteli, ale pak jsem dostala energii na to, abych došla do kuchyně.

V kuchyni nikdo nebyl. Nevadí, tím líp. Musím se pořádně probrat - dneska máme trénink a já pozvala Henrika. A pak půjdeme spolu na zápas. Tak jak si to vždy přál. Akorát by tam chtěl jít s přítelkyní, ne s bejvalkou. Ale to se dá přehlédnout.

Snídani jsem si nachystala a po malých soustech jsem ji jedla.

Až jsem dojedla snídani, vrátila jsem se zpátky do pokoje. Přeci nikdo nemusí vědět, že už nespím. Převlékla jsem se.

Napadlo mě, že by bylo dobré, kdybych šla za Henrikem a provedla bych ho Richmondem. To nezabere tolik času a tak bychom pak mohli jít někam do restaurace. Stavili bychom se domů, sobě pro věci a šli bychom do Minoru arény na můj trénink. Aspoň by se podíval, jak jsem se po šampionátu zhoršila.

Šla jsem tedy zpátky do kuchyně napsat rodičům vzkaz, že jdu ven.

Vzala jsem si klíčky a vyrazila jsem za ním. Cestou jsem se ještě stavila do pekárny a koupila jsem si bagetu, jelikož jsem měla malou snídani a mám ještě hlad.

***

Až jsem došla k penzionu, šla jsem na menší recepci uvnitř. Zeptala jsem se, kde Henrik bydlí, protože jsem si to nepamatovala a paní mě nasměrovala.

Došla jsem ke dveřím, kde měl Henrik pokoj. Zaklepala jsem a chviličku jsem čekala, než otevře. Hned jak otevřel, tak jsem ho pozdravila. A on i na oplátku mě. Pozval mě hned dál. Vypadalo to, že byl ještě v pyžamu. Měl totiž ještě bleděmodré tričko a černé kraťasy.

„Jak se ti tu spalo?" zeptala jsem se a nevynechala jsem úsměv na tváři.

„Je tu tvrdá postel" zasmál se.

„Tak to ti kámo nijak nepomůžu," pokrčila jsem rameny.

„Nevadí..."

„A jak se vlastně měli vůbec kluci, když jsem......odletěla?"

„Jsou to stále ti retardovaní kluci, jak je znáš. Ale možná už toho berou míň," lehce se usmál.

Taky jsem se usmála. Poprosil mě, ať počkám, že se jde do koupelny převléci. Čekala jsem ani ne minutu a on byl ready - vážně rychlej.

Vyšli jsme z penzionu a já jsem to vzala po pobřeží. Richmond, podobně jako Vancouver, je na západním pobřeží, takže je hezké si prohlédnout oceán. Pak jsme to vzali trochu před střed a zašli jsme si do menší restaurace.

Najedli jsme se a pak jsme šli do parku si sednou na lavičku. Zkrátka na čerstvý vzduch. Povídali jsme si a to o všem možném. Ale přeci jen došlo na vzpomínky ze Švédska.

Stavili jsme se k nám do domu si pro věci na trénink a šli jsme k Minoru aréně. Řekla jsem mu, ať si jde sednout na tribunu. Já jsem šla mezitím do šatny.

Byla jsem mezi posledními, ale to vůbec nevadilo. Nasadila jsem si výstroj a pak jsme už jako první vyrazila na led. Zamávala jsem Henrikovi a začala jsem kroužit po ledě. Zkoušela jsem se ho rozesmát a tak jsem zkoušela různý piruety a při všech jsem spadla. Ho to vážně rozesmálo. Pak jsem se uklonila a začala jsem si protahovat nohy. Holky už taky přijeli na led a já jsem zase dělala, že ho neznám a netuším, kdo to je.

Nechci, aby věděli, že ho znám, protože ony by se s ním chtěli seznámit - teda až na Chloe. Ta ho zná. A já tak nesnáším představování. Vždy se cítím trapně. Ať už někoho představuji, nebo někdo mě chce představit někomu jinému, prostě vždy.

Ruby vhodila puky na led, já jsem si jeden přivlastnila a zkoušela jsem nějaký kličky proti imaginárnímu hráči. Vždy jsem ho přelstila.

Pak jsme si procvičovaly střely na branku. To nebyl pro mě žádný problém. Mám celkem přesnou ránu, ale ne až tak tvrdou. To musím ještě zlepšit.

Na Henrika jsem se občas koukla, ale nějak nenápadně, aby si toho nikdo nevšiml. Dokonce myslím, že i on ne.

Ke konci tréninku jsme už jen dělaly ‚odpočívací' činnosti, jako například nájezdy. Každá jela tři nájezdy. Já proměnila dva, třetí ne. Puk mi totiž sklouzl z hokejky v ten nejdůležitější moment. Trenér nás pak zavolal, ať všechny sjedeme k němu - něco nám k tréninku řekne.

Nejdřív mluvil, jak se nám daří proměňovat nájezdy, potom jak a v čem bychom se mohly zlepšit a další tady tyhle věci. Mě to moc nezajímalo a tak jsem popravdě poslouchala každý třetí slovo.

„Teď potřebuji probrat něco důležitého s Mack," řekl nakonec a já jsem zbystřila uši.

Všechny hráčky začaly mezitím sbírat puky, zatímco mi trenér chtěl něco říct.

„Takže Mack, na mistrovství se ti velmi dařilo - vyhrála jsi kanadské bodování, toho si určitě všimli novináři, další různí hokejoví experti a hlavně trenéři jiným týmů," začalo srdce bušit jako o život. „A právě tebe by chtěli do Edmontonu," dokončil.

Připadala jsem si, jako asi před měsícem, kdy mi trenér sdělil, že jedu na MS. Byl to pro mě šok. A bylo to super. Samozřejmě to bylo super, ale možná tohle je lepší. Edmonton je jeden z nejlepších ženských týmů v celé Severní Americe a právě mě chtějí do svého mančaftu. V Edmontonu jsou jen ty nejlepší hráčky, které kdy mohly být. A já budu jednou z nich.

„Takže to bereš?" pousmál se na mě nakonec.

Napadne mě ta opačná stránka této suprové novinky. Mezi Richmondem a Edmontonem je přes tisíc kilometrů. To je dost daleko. Budu tam bez rodiny. Není dobry, abych já byla sama v nějakým velkoměstě. Jedině kdyby jel Jonathan. Musím se ho zeptat.

„Nejspíš jo, ale ještě se poradím s rodiči."

„Hele, nechtějí to po tobě hned, aby jsi tam jela. Ale chtějí tě, než začne playoff. To je ještě tak za dva měsíce - ještě dost času. Nechej si to projít hlavou, poraď se s rodiči a na příštím tréninku mi to řekneš."

,,Tak dobře."

,,Vážení! Dnešní trénink tedy skončil!" zvolal trenér na všechny.

Šly jsme do šatny se převléci.

Musím si pohnout. Henrik na mě bude čekat, já si ještě musím zanést věci domů a pak pojedeme do Vancouveru. Normálně bych asi jela se ségrou, protože dnes hrají Canucks proti Blues, ale když je nasraná, tak mi nějaká Syd může akorát vlézt na záda.