World Championship | cz

46. I still love you

Odešla jsem z ledu a poté i z arény. Domů se mi nechtělo a tak mě napadlo, že bych se jen tak prošla po městě. Není to úplně logický nápad, ale nevadí. Já se ráda procházím na čerstvém vzduchu.

Nejdřív jsem šla kolem pobřeží. Přesněji kolem zmrzlého Tichého oceánu. Pak jsem šla kolem kolejí, které označují hranice Richmondu. A nakonec jsem šla na své nejoblíbenější místo (kromě hokejového ledu). Do parku.

Sedla jsem si na lavečku a začala jsem pozorovat děti, které si hrály na ledě. Když si zavzpomínám na ty časy, když jsem byla já prcek a dělala jsem ty první hokejové krůčky, tak mě hřeje u srdce. Tenkrát mě nic jiného než hokej nezajímalo, nic mě netrápilo. To byl život. Možná bych chtěla čas vrátit zpátky, abych vše mohla prožít znovu. Ale to nejde.

Z mých myšlenek mě vyrušila sněhová koule, která mi přistála na hlavu zezadu. Lekla jsem se a koukla jsem se, kdo ji hodil. Hned jak jsem ho uviděla, zasmála jsem se. Byl to Henrik.

,,Taková uvítání umím jenom já!" smála jsem se dál.

,,Odteď už i já," taky se usmíval a přisedl si ke mně na lavečku. ,,Jak je?"

,,Popravdě?"

,,Popravdě," přikývl.

,,Hrozně," řekla jsem otráveným tónem.

,,Co se stalo?" v jeho očích se leskla lehká lítost.

,,Chtěj mě do Edmontonu..." zadívala jsem se opět na ty děcka.

,,A to je dobře ne?" nechápal.

,,To je dobře, ale sama tam jet nechci. Je to celkem daleko tady od Richmondu."

,,Tak požádej toho svýho," řekl celkem nafoukaně. Žárlivě.

,,On nechce," sklopila jsem hlavu.

,,Jak to? Já myslel, že by pro tebe udělal cokoliv. Třeba že by jel za tebou přes půlku světa," stále byl naštvaný.

,,Já za to nemůžu, že je to debil!" křikla jsem.

,,Promiň," sklopil hlavu.

,,Ne, já promiň," pohladila jsem ho po ruce, ale hned jsem s ní uhnula.

,,Měl bych nápad," ozval se.

,,Sem s ním."

,,Co kdybych jel s tebou já?" usmál se.

Nevím. Nedokážu mu odpovědět. Je pro mě skoro pořád trochu cizí. Ale možná ani ne. Přeci ho znám déle, než Jonathana. A navíc, kdo jiný byl jel se mnou? Stále ještě nesmím zapomínat na to, že jsem ho nepředstavila rodičům. Dívá se mi do očí a já do jeho. Čeká na mou odpověď a já na něj civím.

,,Já..." uhnula jsem pohledem. Nevím co mám říct. ,,Asi jo," vymáčknu nakonec ze sebe a dokážu se usmát.

Chytí mě za ruku a já už neuškubnu. Dívám se mu do očí. Až teď jsem si uvědomila, co pro mě udělal. Přijel pro mě přes půlku světa. To by každý neudělal. Jonathan by to určitě neudělal. Ale on jo. Přijel pro mě a já mu řekla, že už někoho mám. To si nezaslouží. Stále si navzájem civíme do očí. Přiblíží se ke mě. Moc jsem neváhala a políbila jsem ho.

Asi po pěti sekundách jsem se odtrhla, uhnula jsem pohledem a uvědomila jsem si, co jsem udělala. Nevím, jestli to tak chci. Nevím, jestli je to dobré. Nevím, jestli to někam povede. Prostě nevím.

,,Já..." škrabal se na zátylku. Až teď jsem se na něj podívala. ,,Byl to špatný nápad," dokončil.

Nebyl. Rozhodně nebyl. Ale nemůžu to Jonathanovi udělat, když s nín chodím. Nejde to. Taková nejsem.

,,Víš co, neřeš to. Trenérovi napíšu, že pojedem do Edmontonu," usmála jsem se, jak to nejlíp v té chvíli šlo.

,,Vážně? A co ten..." odmlčel se.

,,Jonathan? Ten mi může vlézt na záda," mávla jsem rukou a ho to rozesmálo.

Objala jsem ho. A myslím, že se ho dlouhou chvilku jen tak nepustím.