Tenkrát? A co teď?

34. Doteky

Od opětovného nástupu Sid do zoo uběhlo pár týdnů. Anna byla spokojená, že Adam její rozhodnutí respektuje a o nic se nepokouší. Dokonce s ním a Alenou zašla i párkrát do baru X, kde se potkala také s Viky. Bylo to prostě celé moc fajn, skoro až snové a pohodové. Jediný kdo  na ní neustále něco zkoušel byl Franta Kolman, ale na toho si už tak nějak taky zvykla. Byl většinou docela milý. Její návrat do zoo samozřejmě způsobil velké pozdvižení a zmatení, to ale Sid spíš vyhovovalo, než aby v tom viděla nějaký problém.

Sid krájela zrovna s Eliškou krmení žirafkám když se tam objevila Anežka. "Ahoj holky. Mohla bych si Tě Ani půjčit? Petra tu není a já budu potřebovat pomoc," vznesla Anežka svou prosbu. "Fakt mi musíš pořád Aničku krást?" ptala se naoko naštvaně Eliška své mamky. "Jo musim. Je jedna z nejšikovnějších a nejtalentovanějších lidí tady. A taky se nebojí hadů, což se hodí dvojnásob." Sid se drobně zarazila. "Potřebuješ mě u plazů?" ptala se trošku opatrně. Nechtěla aby to vyznělo nějak špatně. "Jo Ani. Bob se zase někde fláká a Adamovi se to tam sype jako domeček z karet , takže mi nemůže pomoct on. Máš s tím nějaký problém?" ptala se trošku lstivě Anežka. "Ne, určitě ne," odpověděla Sid jak nejrychleji dokázala a otočila se na Elišku pro svolení. Ta si povzdechla: "Však na mým souhlasu stejně nesejde. Jdi." Anežka s Annou na ní mávly na poděkování a zmizely v chodbě směrem ven ze zázemí. 

U Adama v pavilonu bylo práce jak na kostele nejen pro ošetřovatele, ale i veterináře. Anna s Anežkou v podstatě celé dopoledne prohlíželi jedno zvíře za druhým. Nešlo jen o hady, ale také o nějaké chameleony a želvy. 

Když byly k poledni hotové, měly dané ve dvou přepravkách dvě želvy a v jedné malého chameleona, kteří byli potřeba vzít na veterinu. "Hele Ani já vezmu tuhle želvu a Ty mi prosím vem ty zbylý dvě přepravky," rozhodla Anežka co dál. "Určitě vezmu. Jen tu trochu Adamovi pomůžu. Má tu toho spoustu a byl by tu tak až do noci." Anička se rozhodla Adamovi pomoct ačkoliv jí o to vůbec nežádal. To byl tak trochu Anežky záměr. Věděla, že je Anička moc hodná a bude chtít pomoct víc než ji kdokoliv požádá. Zároveň věřila, že se Adam s Annou třeba maličko zase sblíží, když se tam potkají. "Tak hlavně tu pak nezapomeň želvu s chameleonem," upozornila jí Anežka s přátelským úsměvem a dala se na odchod i s jednou přepravkou v rukách. 

Sid se dala do práce v přípravně. Podle krmného harmonogramu viděla že spousta zvířat hlavně tam měla už docela na čase s krmením, to jim ale neměl čas zatím nikdo přichystat, protože krmil jinde. Anička se dala do práce. Sice tuhle práci dělala jen párkrát a cvičně, ale i tak jí to šlo od ruky. Když už se trochu zorientovala a věděla zhruba kde co je, začala si k tomu i zpívat. 

...Ani Malý princ to místo nezná,
ani nejzářivější hvězda,
nedosvítí tam, protože jen
já to místo v srdci mám.

Prosím odpusť a dej mi šanci na pár dnů,
já odnesu tě do svých snů,
tam budeme spolu sami.
Zkusím zhojit všechny rány.
Tak prosím odpusť mi.

Prozpěvovala si písničku od Adama. Ten se zhruba v půli právě prozpěvované písně vracel pro další krmení do zázemí, ale upoutal ho cizí hlas jdoucí z přípravny. Potichu přešel ke dveřím a zpoza nich tiše poslouchal. Hřálo ho u srdce slyšet Sid si zpívat zrovna tuhle písničku. Její hlas jí dodával něco navíc. Něco jedinečného a krásného. Byl tolik šťastný. 

Když Anička dozpívala, vrátil se o pár kroků zpět a tentokrát přišel tak aby o něm věděla. "Ahoj. Co tu děláš?" divil se jako by vůbec nevěděl, že tam je. "Ahoj. Byly jsme  tu s Anežkou na kontrole několika plazů a když jsem viděla, že trochu nestíháš, jsem se ti rozhodla pomoct," uculila se na něj Anna nevině. "To je od Tebe milé. Děkuju," byl Adam zdvořilý a Anně úsměv oplatil. Táhlo ho to teď k ní ještě víc, než si dokázal připustit. Musel se ovládnout. Věděl, že ještě není ta správná chvíle. "Tady je vše hotové, tak už půjdu," sešla po schodech aby vzala přepravky s želvou a chameleonem na veterinu jak jí prosila Anežka. Cestou ještě odložila na své místo ochranné rukavice se kterými krmila ty více nebezpečné hady. Adam detailně sledoval každý její pohyb a tak mu neunikla její levá dlaň pokreslená červenou jizvovou mapkou.

Pomalu k Aničce přistoupil. "Ukaž mi tu ruku..." chytl jí jemně za zápěstí a přetočil dlaň tak, aby na ní viděl. I po tak dlouhé době od popálení petardou, byly jasně zřetelné rány, které výbuch způsobil. Křičel na ní tenkrát tak strašně, že se teď styděl sám za sebe. Dlaň se Sid hojila dost špatně a ona se tak pomalu začala smiřovat s permanentní mapkou lemovanou červenými okraji kterou na své dlani bude vídat možná do konce života. Adam jí opatrně volnou rukou přejel jemně po dlani. Sid ten dotek cítila spíš jen letmo. Zranění jí minimálně dočasně vzalo část citu dlaně. "Lepší se to?" zeptal se Adam s u něj nezvyklou starostlivostí. Anna jen zatřásla hlavou a sklopila pohled do země. Nedokázala na Adama promluvit. Ten dotek i přes nizoučkou intenzitu s ní dělal divy, ale to bylo přesně co nechtěla. Nechtěla se znovu nechat ovládnout citem, který jí dřív tak ublížil. Bojovala proti němu ze všech sil. Chtěla se s Adamem vídat jako do teď, mluvit s ním, a chtěla ho mít vedle sebe jako přítele, který jí vyslechne, poradí a naopak. Nic víc. Adam pustil Anny zápěstí a přemístil svou dlaň na přechod její čelisti a krku, palec jí odložil těsně před ucho. Anně z toho doteku naskočila husí kůže po celém těle. Věděla kam to směřuje a to jí vyděsilo. Ze zděšení však nebyla schopná se hnout. Adam přistoupil k činu. Pomalu se k ní naklonil a políbil. Ten vzájemný dotek jejich rtů v Anně probudil přímo ohňostroj citů a vášně, a ona chtěla polibek další a další. A přesně proto hned jak si tohle poblouznění uvědomila, vytrhla se z Adamova doteku a uskočila o dva kroky dozadu div, že obě přepravky se zvířaty nesrazila ze stolu na zem. Adam se na ní jen zmateně a zraněně podíval. "Promiň mi to... Promiň," omluvila se Anna jak jí jen její roztřesený hlas dovolil, popadla přepravky a utekla pryč. 

Adam jen zmateně stál a vyčítal si jak velkou chybu udělal, když jednou poslechl srdce a ne hlavu, i když u Sid viděl a cítil úplně stejný souboj. Cítil, když se jejich rty dotkly, jak i ona chtěla aby ten polibek trval věčně. Pak ale očividně vyhrála hlava, která jí poradila utéct.