Tenkrát? A co teď?

14. Obálka plná pravdy I

Další den Sid do práce, kvůli nařízené nemocenské opět nešla a náležitě si to užívala. Ačkoliv do práce chodila pravidelně pouze pár týdnů, chodila tam soboty neděle, svátek, nesvátek. Prostě pořád. Bylo proto milé se ráno probudit jinak než otravným zvukem budíku a moct si jen tak ležet v posteli s pocitem, že nemusí nutně nikam vstávat. Sid z postele vstala teprve někdy kolem desáté, ve chvíli, kdy začala mít hlad.

Když přešla do kuchyně, viděla na stole připravenou konvici s kávou a pytlík s čerstvým pečivem. Anička dřív ráno slyšela zvonění domovního zvonku, tak jí bylo jasné že pro pečivo nedošla Viky, ale někdo ho pravděpodobně přinesl a Viky ho všechno nesnědla. Sid se tedy dobře nasnídala a vzápětí zalezla zpět do postele, kde si na notebooku pustila oblíbený seriál.

Do pavilonu žiraf mezi tím neplánovaně dorazil Břéťa. Ten nesl Sid všechny informace které jen mohl sehnat o večeru, na který se ho předešlý den ptala. Tak nějak mu nedocvaklo, že Anička je právě v tu chvíli na nemocenské, proto byl hodně překvapený, když v přípravně pavilonu žiraf našel pouze svou Elišku: "Ahojky Eli. Anna tu dneska není?" zeptal se s mírnými pochybami. Eliška se na něho podívala zaraženě: "Ahoj. Ne, Anna tu opravdu není. Ty mi za ní pálíš, že hledáš jí a ne mě?" nenechala si ujít malé pošťouchnutí nakonec. "Né, jen jsem jí něco přinesl o co mě poprosila... Kde je?" zeptal se znovu Břéťa trochu nervózně. "To by mě zajímalo, co jsi jí přinesl?" povytáhla Eliška obočí a zaměřila svůj pohled na docela tlustou obálku, kterou držel v pravé ruce, "Ty asi začínáš mít sklerózu. Má přeci nemocenskou kvůli té popálené ruce od petardy," připomněla mu Eliška s malým posměškem nešťastný incident který sám Břéťa řešil. Břéťa se na to upamatoval jen setinu vteřiny než mu to Eliška připomněla. "Sakra, to je blbý. Já jí tohle potřebuju dát, protože se sem teď nějakou dobu určitě nedostanu," mumlal si Břéťa pro sebe. Eliška na něj ale reagovala jako by mluvil k ní: "Tak já jí to odpoledne hodím. Nebo ti dám adresu aby jsi jí to donesl sám..." "To nepůjde. Já musím teď zase letět do Hradce. Mimochodem se vrátím dost pozdě, tak na mě nečekej. Promiň," omlouval se Břéťa. "Já to chápu. Máš prostě práci ve které ani jedna strana nikdy nespí... Tak mi tu nech tu obálku a já jí po práci Anče hodím domů," vyřešila Eliška Břéťovu situaci. Ten souhlasil ale musel na ní apelovat: "To budeš zlatá, ale prosím Tě, nikdo kromě Anny se do toho nemůže podívat. Slib mi, že to fakt pohlídáš." Elišku touhle prosbou Břéťa trochu vykolejil a nahlodal, ta mu to i tak slíbila: "Samozřejmě." Břéťa byl rád, že tohle nakonec tak hezky vyřešil, ale s Eliškou se teď už musel rozloučit, protože potřeboval běžet: "Jsi zlatíčko. Já už musím. Děkuju a pa," rozloučil se krátkou pusou vtisknout na Eliščinu tvář, vrazil jí obálku do rukou a pak už zmizel pryč. Eliška za ním stihla jen tak tak říct "Pa" na oplátku.

Eliška byla z Břéťova chování maličko rozhozená, věřila ale, že se jedná o něco důležitého a tak i přes malého červíčka, který ji vrtal v hlavě a napovídal ať alespoň do obálky nahlédne, tak neudělala.

Sid si zrovna vychutnávala k obědu pizzu, kterou si nechala dovézt, protože v celém domě nenašla nic z čeho by se dal uvařit alespoň trochu obstojný oběd a zároveň ještě neměla vycházky. Když měla v ruce třetí trojúhelníček pizzy, pípla jí na telefonu SMS: Sehnal jsem co šlo. Nechal jsem Vám to u Elišky. Ta Vám to, až skončí v práci, donese. Břetislav Kabát. Sid byla chvíli zaskočená, než jí došlo co to znamená. Musela Břéťovi okamžitě odepsat: Mockrát Vám děkuji. Jste skvělý, že to šlo tak rychle. Pak telefon odložila na stůl a dala se opět do jídla. V myšlenkách se ale už zase prožívala situace, které se děly tenkrát, když přišly ty úplně nejtěžší dny jejího dosavadního života a její hlava si je nějak pamatovala. Nebo to si alespoň myslela. To, že si náš mozek s našimi vzpomínkami pohrává nejrůznějšími způsoby vůbec nebrala v potaz.

Nedokázala čekat na pozdní odpoledne nebo až večer, kdy by se za ní Eliška zastavila. Potřebovala znát pravdu co nejdříve. Právě proto přesně ve chvíli, kdy jí začaly vycházky vykročila z bytu a namířila si to do zoo pro obálku ve které se skrývala pravda. Pravda kterou tolik chtěla a potřebovala konečně znát, aby mohla vše pochopit a uzavřít. Pravda o které věděla, že bude hodně bolet. Myslela si však, že na to všechno je konečně připravená...