Tenkrát? A co teď?

28. Píšu ti psaní

Po zazvonění zvonku Anna okamžitě nechala kresbu kresbou a seběhla schody do přízemí aby člověka za dveřmi nenechala dlouho čekat. Ačkoliv už byl listopad, Martin na bílém koni stále nepřijel a tak místo sněhových vloček se v nočním chladu na zem začínal pomalu snášet déšť. Anna spěšně otevřela dveře, tam ale byla jen noční temnota. To Annu trochu vyděsilo. Ještě se jí nestalo, že by někdo zazvonil a pak za dveřmi nikdo nečekal. Pak jí ale pohled padl na rohožku. Ležela tam bělounká obálka s nadepsaným jménem. To, že obálka není určena její babičce, ale jí samé značil náznak jejího prostředního jména písmenem A. 

Nesměle se rozhlédla po okolí, jestli alespoň nezahlédne člověka který tam dopis zanechal. Všude však byla jen černá tma občas prostoupená paprsky světla z pouličního osvětlení. Sehnula se proto pro obálku a s ní v rukou za sebou zavřela dveře.

Adam byl v autě jak na trní. Alena se do auta vrátila zrovna ve chvíli, kdy za sebou Anička zavřela dveře domu. "Tak už si to vzala dovnitř..." okomentovala to Alena jakoby to Adam neměl šanci jinak zjistit. Ten jako reakci na to jen mlčel a pozoroval dál vilu. Hlavně teda okna ve kterých se svítilo. 

Anička si sedla opět k pracovnímu stolu na kterém měla rozdělaný návrh figurky pro zoo a s netrpělivým očekáváním pomalu rozlepila obálku. Nejprve z ní vylovila dopis. Pak nahmatala v obálce i něco tvrdého. Když obálku otočila vzhůru nohama, vypadla na stůl fleška. Anička se dala nejprve do čtení dopisu.

"Milá Aničko,
píšu ti psaní abys věděla, že jsem si konečně uvědomil, že Tě mám rád. Co víc, já Tě pořád miluju celým svým srdcem jako tenkrát. Věřím a doufám, že ti mojí lásku nejlépe řekne to, co najdeš na té flešce. Doufám, že se přeci jen ještě alespoň jednou uvidíme.

Miluju tě ❤️

Podpis chyběl ale i tak Anna podle informací obsažených v dopise už měla podezření, že ví kdo dopis poslal, nebo spíš donesl. Mátl jí ale neznámý rukopis. I přes všechno tušení ze zvědavosti strčila flešku do notebooku a chtěla si přehrát její obsah. S tou zvědavostí měla očividně Alena pravdu.

Už od prvních tónů kytary si Sid byla jistá, že ví kdo je autorem celého výtvoru. Tahle melodie byla kdysi jen a jen její. Z pomyšlení na člověka který byl jejím autorem jí po tvářích začaly v jednom proudu téct slzy. Přidaný text zpívaný Adamem jí v slzách moc nepomohl. Naopak jí rozbrečel ještě víc.

Znám Tě víc než jeden rok.
Teď chci udělat správný krok.
Říct chci, že nepřestal jsem Tě mít rád.
Nikdy nepřestal Tě milovat.

Teď vím a znám pravdu pravou
Tu odmítal jsem tvrdou hlavou.
Bolest nám oboum jsem dal
a sebe jenom litoval.

Prosím odpusť a dej mi šanci na pár dnů,
já odnesu Tě do svých snů,
tam budeme spolu sami.
Zkusím zhojit všechny rány.
Tak prosím odpusť mi.

Když mi dáš šanci ještě jednu
Do náruče své Tě zvednu
Odnesu Tě tam, kde hadi spí.
Kde jiskra má své tajemství.

Ani Malý princ to místo nezná,
ani nejzářivější hvězda,
nedosvítí tam, protože jen
já to místo v srdci mám.

Prosím odpusť a dej mi šanci na pár dnů,
já odnesu Tě do svých snů,
tam budeme spolu sami.
Zkusím zhojit všechny rány.
Tak prosím odpusť mi.

Anna ubrečenou tvář opřela o ruce složené na pracovním stole. Tam začala silně plačtivě vzlykat.

Domem se najednou rozlehlo klapnutí hlavních dveří. Sid to ignorovala. Bylo jí jedno jestli někdo přišel nebo ne. Potřebovala ze sebe ty emoce dostat ven a bylo jí jedno kdo jim bude svědkem. Ani dusot po schodech neupoutal její pozornost. Až objetí kolem ramen jí vytrhlo z její ho stavu smutku. Byl to její bratr, který přijel z koleje o den dříve protože jim dali ve škole nečekaně volno. Ten se zeptal jen na jednu otázku: "Zase brečíš kvůli tomu hajzlovi?" Hned z několika důvodů nedokázal Adamovi přijít na jméno.  Sid přikývla ale hned dodala: "Nevím jestli jsem neudělala chybu, že jsem ho takhle odstřihla Ede. Třeba by si ještě jednu šanci zasloužil..." "Ten a ještě jednu šanci? Však jich měl a co s nimi udělal? Všechny prosral, tak ať teď trpí ubožák," snažil se Anně naznačit, že dát Adamovi další šanci by byla chyba. "Tak poslouchej co mi poslal. Tu melodií složil jenom a jenom pro mě. Nikdy ji jinému člověku nezahrál. Jen mě. A i po těch letech si na ní vzpomněl a přidal k ní i text." Hned pak pustila play aby bráchovi dokázala svá slova.

Ed to nebyl schopný poslouchat už po první sloce, alespoň se mu ale objasnila záhadná melodie, kterou si Anička často prozpěvovala. Co nejrychleji nahrávku stopl. "Vážně tě zvyklá jen nějaká blbá nahrávka kterou beztak někde zkopčil?" ptal se Ed zatímco doufal, že ta slova nemyslí jeho sestra vážně. "Adam má zásady. Nelže a nekrade..." hájila ho Anna před útoky bratra. "Už zase ho bráníš Sid... Sakra, copak to nevidíš? Vždyť tě ničí když je ve tvém životě. Tak proč se ho ještě zastáváš?" zeptal se Ed své milované sestry úplně vážně a smutně. Měl strach z její odpovědi. Oprávněně. "Protože mě ničí i když v mém životě není..." odpověděla Anna přesně tím co Ed slyšet nechtěl. "Přeci jenom bude lepší když z tvého života zmizí..." pronesl polohlasem Ed a znovu objal svou sestru aby jí alespoň trochu utěšil a uklidnil.

Celý Anny smutek odnesla Anny kresba, která skončila rozmočená od slz na dně šuplíku. Anna jí z nějakého důvodu nedokázala vyhodit.

Jak se vám líbí písnička od Adama pro Sid? 
A celkově jak zatím pokračuje povídka?
Budu ráda za všechny vaše názory a připomínky.🥰