Tenkrát? A co teď?

44. Telefonát

Anna u Adama zůstala až do pozdního odpoledne kdy se tam stavil pan Hruška aby zkontroloval svého vnuka. Předpokládal, že Adam už nebude potřebovat dohled a bude v bytě sám, ale chtěl ho raději vidět. Jeho předpoklad byl správný jen částečně. Adam odpoledne vstal z postele a dal si sprchu aby ze sebe smyl zaschlý pot z horečnatých stavů. V bytě ale nebyl sám, nýbrž se tam stále nacházela právě Anna. Zatímco byl Adam v koupelně, Anna jim oběma připravila něco malého k jídlu. Celé odpoledne si pak povídali o těch méně složitých a více radostnějších věcech, které prožili, když nebyli spolu. Aničce při tom hlavou lítaly nejrůznější myšlenky a chvilkami měla strach, že Adamovi ukáže v praxi jak to je s jejími stavy. Nějakým způsobem to však zvládla a k ničemu takovému, pro ni s nesmírnou úlevou, nedošlo.

Když dorazil pan Hruška, chtěla Anna raději hned odejít, ale Adam jí požádal ať ještě chvilku zůstane. Chtěl ať jí alespoň trochu pozná i jeho děda a to z jiného pohledu než profesního. Anně se moc nechtělo zůstávat, ale nakonec Adamovi vyhověla. "Anno. Vy máte na Adama zázračný vliv. Nepamatuji kdy se takhle rychle dokázal vyléčit," říkal jí pan Hruška když všichni tři seděli u stolu nad hrnkem dobrého čaje, který jim Anna za Adamovi navigace kde co je, připravila. Anna se jen začervenala a nechala slova Adamova dědy bez další reakce. Měla za to, že to pan Hruška myslí jen tak, aby prolomil ledy. Ten to ale myslel úplně vážně. Adam se nikdy z ataky nedostal rychleji. "Vypadá to, že zítra už půjdeš do práce, co?" obrátil se pan Hruška ke svému vnukovi. "Jo. Musím zkontrolovat kolik tam toho Bob nezvládl," usmál se Adam na svého dědu. Boba měl svým způsobem rád, ale taky mu ho bylo líto. Co jeho manželka občas dokazovala, bylo šílené. Aničku taková informace udivila. Myslela si, že Adam zůstane alespoň ještě den doma, aby se úplně zotavil. "Už zítra? Vždyť jsi se z toho sotva vyhrabal..." z jejího hlasu bylo jasné, že má o Adama strach, ten si vůbec neuvědomovala. Pan Hruška s Adamem si ho ale moc dobře všimli. Panu Hruškovi tak došlo, že mezi Adamem s Annou je nějaké určité spojení. Jaké, to neměl tušení, zároveň neměl páru, že poznání pravdy mu vezme na nějakou chvíli dech. "Tak to bylo vždycky Ani. Já nejsem člověk, který by dokázal zbytečně ležet doma a nic nedělat," odpověděl Adam s lehkostí v hlase a konečně zdravě vypadajícím úsměvem. Anně si jen chvilku před tím vybavila, že takový byl dřív. Byl takový odjakživa. Když už ho třeba na škole skolila náhodou nějaká nemoc, hned, jakmile byl alespoň trochu uzdravený, šel znovu do školy. Byl prostě takový. Po milém podvečeru ves společnosti rodiny Hrušků se Anička rozloučila a odešla domů.

Její byt se jí po dvou dnech strávených v Adamově přítomnosti zdál smutný a prázdný. Adamova přítomnost v ní zanechávala klidný a hřejivý pocit plný jistoty, kdežto v jejím bytě bylo jen smutné ticho, prázdnota a občas až mrazivý chlad. Aby tu samotu trochu zmenšila, rozhodla se konečně zavolat své mamce. Ta jí volala už několikrát, ale ani jednou jí to Sid nevzala. Vždycky jen napsala zprávu ať si nedělá starosti, že je v pořádku a že se brzy ozve. Vykoupala se, usadila se na posteli zachumlaná do peřiny a do klína si položila telefon přepnutý na hlasitý odposlech s vytočeným číslem na Alici. Chvíli to trvalo, ale nakonec se z telefonu její mamka ozvala: "Ahoj zlatíčko. Jsem šťastná, že konečně voláš. Jak se máš? Co práce? A kde vůbec pracuješ?" zasypala jí rovnou spoustou otázek. Alice celou dobu umírala strachem o Sid, ale protože jí vždy alespoň odepsala, nechtěla nijak zasahovat. Věřila, že Sid ví, co dělá. "Ahoj mami. Prosím tě trochu zpomal ten vodopád otázek," uchechtla se Sid při snaze trochu uklidnit mamku. Věděla, že jí trápila tím, že jí neřekla kam odjela, byla však přesvědčená, že to tak je nejlepší. "Jo, promiň. Už jsem v pohodě. Tak jak se máš?" zeptala se už trochu víc klidnější Alice. Anička se hned dala do odpovědi: "Mám se moc dobře. Chvilku to teda trvalo, ale mám se opravdu krásně." To byla víc než pravda. Hlavně díky tomu co si s Adamem ten den řekli se cítila po dlouhé době naprosto skvěle. "To moc ráda slyším. Neber to špatně, ale když jsi odjížděla, tak jsi vypadala ještě hůř než když jsi k nám přijela..." konstatovala Alice smutně. Jestli je něco, co srdce matky zaručeně vždy pozná, je, že jejímu dítěti není dobře, že není šťastné. "Vím mami. A právě proto jsem potřebovala tohle," snažila se Sid mamku uklidnit. Její neurčitost v Alici probudila velkou zvědavost: "A tím tohle myslíš co? Kde teď bydlíš?" zajímala se o současný život své dcery. "Tím myslím zoo a Dvůr Králové," odpověděla Sid zasněně. Tohle místo bylo její srdcovou záležitostí, a něco jí tam vždycky táhlo a to i přes to, že se tam stali věci, které nebyli dvakrát dobré. 

Najednou se z telefonu z dálky ozval hlas Sidonie: "Cože? Ty jsi ve Dvoře a ještě k tomu v zoo? To si děláš snad srandu, ne? Ten hajzl tam pořád pracuje? Jestli jo..." Sid se nadechovala aby babičku zklidnila, ale Alice byla rychlejší: "Prosim tě přestaň Sidonie. Právě mi řekla, že se má moc krásně. To je snad nejdůležitější, ne?" ptala se Alice dost ostře své tchýně. Sidonie byla zaražená náhlou průbojností své snachy, ale nebyla ani náhodou s takovým životem pro Sid spokojená. Proto se samozřejmě nedala jen tak umlčet: "Jestli je pořád někde poblíž ten mladej Hruška, tak nikdy nebude spokojená," zněla jakoby sama nejlíp věděla co je pro její vnučku správně a co ne. "Babi, já tu jsem opravdu šťastná. Ať už tu Adam někde je nebo ne," odvětila Sid na slova své babičky. Doufala, že jí to trochu zklidní. Ani si při vyslovení Adamova jména neuvědomila drobné pookřání svého hlasu a tím se prozradila. "Sid, ten kluk..." začínala babička hartusit hromovým hlasem. "Ten kluk mi zachránil život," rozhodla se Anna zavřít babičce pusu tím nejlepším argumentem který se jí vybavil. "Prosím?" reagovali Alice se Sidonií stejně překvapeně. "Došlo na, vy víte jaký, stav ve výběhu, a on mě odtamtud vytáhl dřív, než mě žirafy rozdupaly na cucky," svěřila se s nedávným incidentem o kterým vědělo, i díky zametení incidentu pod koberec Alenou, jen pár vyvolených. "Mě snad vomejou. Ty mu seš snad ještě vděčná Sid..." hroutila se babička. "Ano babi. Jsem mu vděčná, že mě nenechal rozcupovat když tam mohl zůstat i on," snažila se babičce opatrně vykreslit nebezpečný obraz události. "Měla by jsi mu být taky vděčná," začala i Alice tlačit na Sidonii ačkoliv sama byla stále v šoku z právě získané informace. "No tak dejme tomu..." připustila hodně opovržlivě a neochotně Sidonie. To byla Anny malá výhra v získání babičky přízně k Adamovi. Bude to ale pravděpodobně ještě dlouhá válka. 

Anička pak s mamkou a babičkou mluvila dost dlouho než se jí začaly klížit oči. V tu chvíli se rozloučili a Anna usnula jako když jí do vody hodí.