Tenkrát? A co teď?

64. Cestou domů

Ráno to bylo pro Sid docela nečekané probuzení. To, že se probudila vedle Adama, by ještě nějak zvládla, nebylo to poprvé, ale že je v jeho bytě jí rozhodilo. Předešlé odpoledne bylo v plánu, že si tam jen na chvilku odpočine a pak odejde domů, ale víte jak... Člověk míní, Pán Bůh mění... Byla zmatená a zaskočená, z předešlého dne měla v paměti jen mlhavé útržky a tak trochu zpanikařila. Viděla, že Adam ještě spí a tak se rozhodla obléct si všechno oblečení, které dokázala najít a záhy se vytratila ven. Potichu zaklapla dveře do Adamova bytu a na chvilku se o ně opřela aby se nadechla čerstvého vzduchu. "Co blbneš Sid. Normálně jsi u něj přespala. Jako dřív," uklidňovala paniku která jí donutila jednat tak zbrkle. "Je to jako dřív..." zopakovala si pro sebe. Ani nevěděla jestli se jí z toho pocitu ulevilo nebo přitížilo. Byla to taková ta zvláštní neurčitá směsice pocitů. Ještě se párkrát zhluboka nadechla aby rozpustila paniku a rozhlédla se po obloze. Bylo hodně brzy ráno, prakticky ještě tma. Anně se tahle hodina nelíbila, kor v téhle čtvrti. Ale neměla na vybranou. Dveře za sebou zabouchla a tak se k Adamovi vrátit nemohla. Rozhodla se proto jít domů a Adamovi pak napsat omluvnou SMS.

Adama probudilo cvaknutí dveří. Vůbec mu nedošlo co byl zvuk který ho vzbudil a jen tak dál ležel a odpočíval. Myslel si, že Sid stále leží vedle něj. Když zjistil, že to je pouze jeho mylná domněnka, vyskočil na nohy a začal se rozhlížet po bytě. Všechny Anny věci, lépe řečeno části oblečení, byly pryč. V ten moment mu došlo, že to Anička za sebou zavřela dveře a jejich klapnutí ho vzbudilo. Oknem viděl, že je venku ještě skoro noc. Věděl moc dobře v jaké čtvrti bydlí a tak nemohl zaváhat ani minutku. Naházel na sebe oblečení co našel, spěšně obul boty které sbíral každou v jiném rohu bytu, popadl klíče a vyběhl ven směrem, kterým se Anna pravděpodobně vydala. Rovnou se rozeběhl protože vědomí, že by se jí něco stalo a on tomu mohl snadno zabránit svou přítomností, ho děsila, zároveň ho hnala kupředu.

Pokud ho někdo sledoval, musel si myslet buď, že ho někdo honí nebo že někde hoří. Letěl jako blázen aby Sid dohnal co nejdřív. Když se blížil k parku skrz který vedla nejkratší cesta k Anny bytu, všiml si jí zaraženě stát uprostřed cesty jako by se proměnila v solný sloup. A pak si všiml, že tam není sama. Pomalu se k ní blížila vysoká postava s tváří zakrytou kapucí. Adam na nic nečekal a rozběhl se tím směrem. 

Sid zrovna procházela parkem když se naproti ní vynořila vysoká postava které neviděla do tváře. Už před tím neměla dobrý pocit z toho, že jde touto čtvrtí sama a ještě prakticky za tmy, ale tahle postava jí vyloženě vyděsila z čehož úplně zamrzla. Ani to, že se k ní onen člověk blížil velice zvláštním krokem jí nijak nepomohla a ona jen čekala na zázrak, který by jí zachránil. Když byl muž od ní na napřažení ruky promluvil: "Co tu děláš tak brzo a sama Anno?" zeptal se, docela přátelsky, čímž dal najevo, že minimálně on jí zná. Anička nedostala ani šanci se vzpamatovat, protože jen pár vteřin poté složil neznámého na zem jedinou ranou Adam, který se přiřítil doslova odnikud. Už se skláněl, aby uštědřil další ránu pro vyučenou, ale Sid ho zastavila: "Počkej Adame! ...vždyť to je Kudrnáč," došlo jí, že podle hlasu toho člověka zná i ona. Adam se zarazil a knockoutovanému stáhl kapuci aby mu viděl do obličeje. "No ty vole!" upustil páru z překvapení koho vlastně poslal k zemi. Místo udělení dalšího políčku začal Kudrnu probírat pleskáním po tváři: "Vstávej vobludo... vstávej..." snažil se o přivedení kamaráda a bývalého spolubojovníka k vědomí. Anička přistoupila starostlivě blíž a sledovala Adamovo počínání. 

Kudrnáč se po chvilce opravdu probral, ale byl natolik mimo, že nevěděl kde je ani jak se tam dostal. Adam ho tedy postavil na nohy a přehodil si jeho ruku přes ramena. "Počkej, pomůžu ti," přidala se Sid zatímco Kudrnáče brala pod paží a dávala si jeho druhou ruku kolem ramen. Cestou zpět k Adamovu bytu se Kudrnáč začínal trochu zorientovávat a tak i vyptávat: "Co se stalo?" byla jeho úplně první kloudná otázka. "Stalo se to, že seš blbec, který neustále nosí kapuce a tím děsí lidi..." odpověděl Adam mírně podrážděně ale i tak už s v tipem. Jen pár minut zpátky by se nesmál ani za nic. "Koho jsem vyděsil?" zeptal se Kudrna, ale pak se podíval na své opatrovatele a s pohledem na Sid mu to došlo aniž by mu jeden z nich odpověděl. Kudrnáč se okamžitě začal cítit provinile a začal se omlouvat: "Promiň Anno. Nemyslel jsem to zle a už vůbec to nebyla schválnost..." "No ještě aby..." podotkl Adam trochu nevrle. "Proč seš takovej?" ptal se na oplátku Kudrna. Měl za to, že vyloženě vypnutí pěstí do obličeje si úplně nezasloužil.  "Jakej takovej?" zeptal se Adam zamračeně. Pořád byl z Kudrnáče dost rozladěný. "Chováš se jako by jsi se o Annu snažil... Předpokládám, že to dělo jsem dostal kvůli ní," mluvil Kudrnáč pro zbylé, co mu v chůzi pomáhali, scestně. "Já mu asi dal moc velkou ránu, když má teď sklerózu..." řekl Adam hlavně pro Annu. "Jak jako sklerózu?" ptal se teď už zase absolutně zmateně Kudrnáč. "No, my s Adamem, jsme oficiálně spolu. Neříkej, že to nevíš," promluvila konečně Anička, která se do teď ještě trochu vzpamatovávala z šoku a zároveň se bavila konverzací mezi Kudrnou a Adamem. "Počkat, co? Adam, že s někým chodí? To si ze mě teď děláte srandu..." popíral Kudrnáč právě obdržené informace, které by měl alespoň trochu tušit. Přece jen Aleně s Adamem pomáhal. "Ano, dal jsi mu moc velkou pecku," prohodila pro změnu s pousmáním Sid k Adamovi. Ten se neudržel a taky se uchechtl. Kudrna se drobet urazil, protože ať se snažil sebe víc, nemohl si na nic takového vzpomenout. Za jeho pokusů o vzpomenutí si a postupnému osvěžení paměti došli do Adamova bytu, kde ho Adam s Annou ošetřili a zachladili mu pytlíkem mražené zeleniny modřinu s podlitinou, která se mu začala pomalu vykreslovat na tváři, těsně vedle nosu.