Tenkrát? A co teď?

59. Oznámení

"Ehmm," odkašlal si Adam těsně před začátkem svého nervózního oznámení. Se Sid jen tak nepatrné gesto nervozity úplně zacloumalo. Najednou jistě věděla, že jí Adam chce oznámit něco důležitého a měla strach čeho se to bude týkat. I tak stále stála čelem k akváriu a pozorovala ryby. "Lásko, nutně ti musím něco říct," začal konečně Adam. Sid se pokusila tohle oznámení oddálit protože z napětí jaké najednou prostoupila těla jich obou věděla, že z toho bude pěkný malér: "A je to nutný? Teď něco řešit?" "Omlouvám se, ale je. Musím ti to  říct dřív než mě předběhne tvoje babička. Tak mám alespoň malou šanci..." začal Adam, Sid ho ale po zmínce její babičky, která na sto procent upoutala její pozornost, přerušila: "Jak moje babička? Proč by mi měla něco říkat?" ptala se bez sebemenšího tušení o co jde. To Adama štvalo. Možná že i tahle varianta byla pro Sidonii určitý plán. Aby se zpronevěřil sám v očích Sid. 

"To teď není to hlavní... Než ti řeknu o co jde, chci aby jsi mě teď dobře poslouchala," otočil Aničku od akvária čelem k sobě a chytil její obličej za tváře do obou dlaní. Zadíval se Anně do očí, aby si ona mohla číst v těch jeho i to, co nedokázal říct slovy. "Já tě miluju celým svým srdcem Aničko. Už si nedokážu představit den bez toho abych tě viděl, dotkl se Tě, políbil Tě..." Sid se opravdu mezi jeho slovy snažila číst v jeho očích. Viděla v nich absolutní upřímnost. Tu pomaličku střídal zákal strachu a obav s tím, jak se Adam blížil ke svému oznámení. Nejpve ale musel ještě udělat jednu věc. Pustil Aničky tváře a sáhl pro krabičku v kapse jeho bundy. "Abych ti dokázal jak moc jsem Tě miloval a stále miluju, dávám ti tenhle prstýnek. Tenkrát jsem přemýšlel jestli třeba nebude zásnubní, ale neboj není," vložil do své vážnosti malé pousmání, pokračoval, "Oba víme, že ještě není čas. Ale aby jsi znala příběh toho prstýnku, je zhotovený podle tvých návrhů na skleněné prstýnky, ty jak je tvoje babička téměř hned zavrhla. Chtěl jsem ti ho dát k našemu výročí, ale co se stalo si pamatuješ líp než kdokoliv jiný... Ten prstýnek, ačkoliv jsem mockrát chtěl a párkrát jsem s ním i hodil po zdi," přiznal svou cholerickou tvář, " jsem nikdy nedokázal dát pryč. Čekal  na dně šuplíku s prádlem na tuhle chvíli. Na chvíli, kdy bude konečně patřit Tobě." Mezi tímhle zdlouhavým vyprávění vtiskl Sid do dlaní semišovou krabičku s prstýnkem usazeným v sametovém polštářku. Sid byla Adamem dojatá, vlastně jí tím příběhem úplně rozsekal na kousky. Pomaličku otevřela krabičku která se jí ocitla v rukou a nevěřila svým očím. Byl v ní posazený zlatý prstýnek ve tvaru maličkaté ještěrky, která tvořila kroužek prstýnku tím, že se obtáčela kolem prstu a aby udržela tvar, zakousla se do svého ocasu. Takový prostě trochu vtipný, ale přitom elegantní prstýnek. Sid byla nejvíc unešená detaily, které byly na prstýnku zpracovány. Ty maličkaté nožičky, tlamička a ocásek který z ní koukal ven... Prostě opravdu dokonalý. Když konečně našla slova, měla slzy v očích: "Adame, děkuju. Je překrásný. A ještě mnohem víc pro mě znamená, že i přes to všechno jsi si ho nechal i když jsi nemusel." Adam vyndal prstýnek a dal ho Aničce na prostředníček levé ruky. Seděl jí jako ulitý. Očividně se ani její ruce, stejně jako tvář, za těch několik let nijak nezměnily. Sid si pak jen prohlížela prstýnek na ruce aby mohla oddalovat Adamovo oznámení ze kterého jí teď už vyloženě drkotaly zuby jak moc se ho bála. 

"Teď když víš tohle, musím ti říct, to důležité. Teda co jsem řekl teď je taky důležité, ale to co chci říct si troufám tvrdit je smrtelně důležité. V době, kdy to vypadalo, že mě k sobě už nikdy nepustíš na víc něž padesát metrů, a kdy jsem se konečně dozvěděl celou pravdu, byl jsem z toho zničenej. Popravdě jsem neviděl žádné východisko z oné situace. Vlastně jsem to v podstatě vzdal..." odmlčel svoje další vyprávění, aby si i další informace mohla Anička v klidu porovnat. Ta k tomu taky chtěla něco říct: "Měla jsem to popravdě podobně. To jak jsi se ke mě tenkrát zachoval byla poslední kapka. I tak jsem ale nedokázala jít dál. Měla jsem tě v sobě snad ještě víc než do té chvíle..." "Udělal jsem strašnou kravinu.." vyhrkl Adam, protože kdyby čekal jen o vteřin déle už by odvahu to vyslovit nenašel. "Jakou?" zajímala se Sid třesoucí se pod tlakem strachu. "Podal jsem žádost o opětovné zařazení mezi aktivní vojáky..." vyplivl ze sebe Adam na jeden nádech jakoby se tou větou mohl jinak zadusit. "Kdy?A jak to dopadlo?" dožadovala se Anička pokračování ačkoliv jí vzhledem k situaci bylo jasné. "Vzali mě... Budu muset odjet na misi." odpovídal Adam s pohledem upřeným na Sid kterou začínal ovládat šok. S napětím očekával co tento šok u ní způsobí. "Prosím? Děláš si srandu? To jsi se to jako dozvěděl až teď?" začala se Sid nevěřícně ptát. Nevěřila, že by se to dozvěděl teprve teď. Musel to vědět už v době, kdy se dávali dohromady. "Vlastně ano..." odpověděl Adam popravdě. Volba slova "vlastně" ale nebyla úplně šťastná. Sid si to přebrala po svém: "A to jsi mi to jako nemohl říct? 'Hele Sid sorry, možná pojedu na misi, tak by bylo fér aby jsi o tom věděla'? Já ti o mých problémech řekla a dala ti na vybranou, copak jsi nemohl udělat to samé?" "Nemohl, ještě nebylo rozhodnutí..." odvětil Adam zoufale. Věděl, že momentálně jejich vztah směřuje někam do toho plevelu, co roste za pavilonem plazů. "Tak si mohl alespoň říct, že tu je potencionální šance... Bože Adame!" byla Anna oprávněně naštvaná. Ona mu přece dala možnost se rozhodnout, ale on? Všechen ten pocit o jeho nesobeckosti a lásce byl ten tam. Teď měla pocit, že pro něj není ničím jiným něž panenkou na hraní a ani ta předchozí slova a prsten na tom nic neměnila. "Nechtěl jsem ti ublížit Aničko," snažil se Adam ze všech sil zachránit co se dalo, ale motal se v tom od jedné k druhé. Anička mu v naštvání vlepila bolestivou facku až jí křuplo v zápěstí. Adam nic takového nečekal, a tak se mu od facky hlava otočila do strany a před očima nadělaly mžitky. Tak silná rána to byla. "A co se ti teď asi tak povedlo?" ptala se Anna spíš jen řečnicky, "Víš co? Nech mě bejt..." Mrskla po Adamovi krabičku od prstýnku aniž by si uvědomila, že prstýnek má stále na ruce a dala se na odchod. Adam tam opět jen stál jako tvrdé Y a sledoval jak mu mizí z dosahu a pak i očí. Absolutně netušil co teď s nimi bude...