Tenkrát? A co teď?

22. Zrada

Adam i Anna se snažili jeden druhého vytěsnit ze své hlavy. Čím víc se o to však snažili, tím horší to bylo. Ačkoliv byli v dané chvíli na míle daleko od sebe, oba se v myšlenkách a vzpomínkách vraceli do chvil, kdy byli ve vzájemné blízkosti.

Jeden rozdíl mezi nimi přeci jen byl. Zatímco Adam se vracel, i přes svoje zapřísáhnutí, k těm krásným vzpomínkám které na Annu a momenty v její blízkosti měl a nadával si za to jak všechno zničil, Anně se čím dál víc vybavovaly výhradně vzpomínky, které Adama vykreslovali v nehezkém světle. Nedlouho po vzpomínce na to, jak Annu nechal napospas chladu a nevlídnému počasí u rodinné vily, přišla další neméně bolestná vzpomínka. Došlo k tomu ve chvíli, kdy seděly s babičkou a mamkou u stolu v jídelně a snídaly.

Anně se z ničeho nic udělalo hodně nevolno, že se skoro zbrotila ze židle. V onom stavu se jí začaly opět před očima míhat převážně našedlé šmouhy. Ani hlasy nebyly moc jasné, ale pocity které ve vzpomínce prožívala byly nepopiratelně velice bolestivé. Vybavila si, jak jí někdo vysoký objímá a dává jeden polibek za druhým na krk. Poté přišel polibek na pusu. Jeden, druhý, třetí... Každé políbení se vždy o maličkou chvilku prodlužovalo. Anny hlava chtěla a i vysílala povely k tomu aby se z nepříjemné smršti polibků vymanila, její omámené tělo však nebylo schopné ony pokyny vykonat. Jediné na co se tak zmohlo bylo přivření očí, aby jí mihotající se šmouhy a svět který se začínal točit víc a víc nezpůsoboval závratě. Najednou Anna ve vzpomínce ucítila jak někdo další popadl její ruku a přehodil jí přes rameno dotyčného, který ji neustále náruživě zasypával polibky. Ten jí taky nadzvedl nohu pod kolenem a obtočil si jí kolem svých nohou aby to vypadalo, že si Anna jejich společné líbání také užívá. Pak ve dveřích dokázala rozpoznat siluetu, kterou by rozeznala kdykoliv i kdyby byla tma jako v pytli. Adam. Sid se k němu chtěla rozejít, rozeběhnout, aby jí zachránil z tak nepříjemné situace, její tělo ale stále nebylo schopné jakékoliv akce. A tak jen na Adama koukala, ačkoliv viděla pouze siluetu. Najednou vše začalo hučet a z do teď jemného šumění kolem uší uslyšela jasně a ostře Adamův zklamaný a nešťastný hlas. "Sid? Sid! To snad ne!" zahřímal Adam a najednou byla jeho silueta pryč. Dotyčný, který na ní do teď dotíral a tím jí držel i trochu na nohou, prudce, jakmile byl Adam z dohledu, uskočil pryč a Anna tak ztratila oporu. Pomalu se tak s podlamujícíma nohama sesula po stěně za zády na zem. Než stihla ztratit vědomí slyšela hlas dotyčného, který ji líbal, k někomu třetímu: "Máš to natočený?" Pak už měla zase jen černou tmu.

Stejně tak tomu bylo i v současné realitě. Její tělo všechny ty podněty a informace nezvládlo zpracovat a tak to vyřešilo vypnutím se. Sid tak omdlela a sesula se teď už nadobro pod jídelní stůl. Sidonie i Alice se naráz vyděsily: "Sid! Sidonko!" vykřikly obě ochromené hrůzou a vrhly se k ní na zem pod stůl. Sanitku volat nechtěly, ale zavolaly rodinného doktora který se shodou okolností nacházel v blízkém okolí. Než k Novotným dorazil, instruoval Alici se Sidonií co mají s Annou dělat alespoň po telefonu. Jakmile dorazil, vzal si Sid do vlastní péče.

Sid byla v tu chvíli už zase při sobě, ale její reakce byly neadekvátní člověku duchem přítomnému. Úplně první slovo které po probrání bezvědomí řekla bylo Adamovo jméno. Sidonie se nad tím zamračila a ani Alice se na to netvářila dvakrát nadšeně. 

Když se doktor staral o Sid, stoupla si Alice se Sidonií opodál, a zatímco sledovaly jak se doktor o Sid stará, Alice se podělila o myšlenku, která ji v tuto chvíli začala trápit: "Nebyla to chyba? Poslat ho pryč?" "Prosim tě Alice, co to říkáš? To snad ani nemyslíš vášně, ne? Vždyť vidíš co s ní udělal? Co se jí stalo..." argumentovala bezcitně Sidonie proti tomu, že by se Adam vůbec mohl k Sid přiblížit na menší vzdálenost než je dělila v ten moment. Pro ní to bylo absolutně nemyslitelné. "Právě že vidím... Kdyby si promluvili..." oponovala Alice statečně. Bylo jí jasné, že situace, kdy se Sid zhroutila pod stůl má co dělat s nějakou vzpomínkou na Adama. "Tak to jedině přes mou mrtvolu!" vyštěkla Sidonie vztekle a nasupeně odpochodovala z místnosti pryč. Alice zůstala v místnosti a dál nešťastně sledovala jak se doktor stará o její nešťastnou dceru.

Sidonie i Alice se celou  dobu bavili tak nahlas jako by ani v místnosti Anička nebyla přítomna. Ta bohužel i přes svůj nepřítomný výraz ve tváři všechno dění kolem plně vnímala. Ze slov jak její matky, tak babičky jí bylo hodně smutno. I proto jí po tváři stekla smutná slza. Na jazyku pořád převalovala jedno jméno, znovu ho však, i kvůli tomu co právě vyslechla, říct nedokázala.