Tenkrát? A co teď?

55. Průser?

Návrat od rybníku do reality mezi ostatní lidi i zvířata trochu jak Adama tak Sid bolel. Anička se musela vrátit do svého prázdného bytu a čelit tam úplné samotě a další separaci od práce která ji baví, přátel i zvířat. Stále měla nemocenskou a nebýt předešlý večer a v noci doma byl docela risk, protože na ní mohla přijít kontrola zda nemocenskou dodržuje. 

Stálo to ale za to. Ještě v noci u rybníka se stalo něco krásného. Adam šel maličko přiložit do kamen aby jim i ráno po probuzení bylo teplo. Sid vycítila, že se od ní vzdálil a to jí probralo z teď už lehkého spánku. Posadila se na posteli a zasněně pozorovala Adama při práci. Osvětloval ho pouze oheň který právě přiživil několika polínky dubového dřeva. Anička si musela skousnout spodní ret, protože pohled na něj byl prostě dokonalý. Adam tak nějak vycítil Anny pohled šimrající ho na boku a s úsměvem se k ní otočil: "Pročpak nespíš lásko?" S takovým oslovením udělalo Aničky srdce kotrmelec a vnitřnosti se jí v břiše stáhli do neuvěřitelně zvláštně krásného pocitu. Rozhodla se Adamovi přivodit podobný pocit, jako on právě vyčaroval u ní: "Nemůžu spát, když nemám u sebe svého milovaného," odpověděla s absolutní jistotou, že ví co říká. Nemýlila se. I Adam s tím oslovením pocítil takové to zvláštní chvění po celém těle. Zavřel dvířka kamen a přešel zpět k posteli na které seděla Sid v tureckém sedu, stále rozechvělá jeho dokonalým oslovením. Adam si toho všiml: "Snad ti není pořad zima lásko?" zeptal se takhle záměrně, aby ještě více zvýšil ten chtíč, který panoval na obou stranách. Mezitím se posadil na postel naproti Sid, také do tureckého sedu. Ta ještě maličkou chvilku dokázala odolávat tomu citu, ale definitivně jí Adam dostal, když jí pomaličku položil své ruce na kolena a začal jí něžně přejíždět po stehnech tam a zpět. To už po něm vyloženě skočila. Bylo zajímavé vědět, že jediný Adam si s ní dokáže takhle hrát a že jediný on si s ní může takhle hrát. Byla přesvědčená, že kdokoliv jiný by u ní tvrdě narazil. Oba se svalili do spacáků na posteli a začali se zasypávat vášnivými polibky, které si několik let vlastními chybami a z vlastních mylných přesvědčení odepírali. A teď najednou se to dělo. Byli spolu. Byli šťastní. Byli zamilovaní. A skoro to vypadalo, jako by si chtěli ty roky bez sebe vynahradit za tuhle jedinou noc. Ale ani tou to zdaleka nekončilo. I probuzení mimo jakékoliv zvědavé zraky absolutně cizích lidí bylo něco, co oba moc chtěli a potřebovali a tak i společné ráno mimo civilizaci si užili. Tyhle dokonalé chvíle porušila až nutnost Adamova odchodu do práce. Ani jeden nezakrývali, že je to mrzí, ale slíbili si, že se zase co nejdříve uvidí.

Adam byl po příchodu do zoo hned od rána vystaven lidem a jejich nezvyklým otázkám. Málokdy se ho někdo na něco ptal, protože z něho měli jeho spolupracovníci při nejmenším respekt. Ani jedna otázka se netýkala jeho vztahu s Aničkou přímo, ale většina z nich na to nepřímo poukazovala. Očividně měli nějaké tušení. Otázkou bylo od koho tohle tušení vzešlo, protože nikdy nic nezačíná jen tak. Adam nad každou z otázek vždycky jen nějak mávl rukou a zahrál to do autu, popřípadě rovnou odešel, což bylo dřív, v případě hloupých otázek, jeho běžné chování. Dělal to z toho důvodu, že nebyl připraven a vlastně se o tom ani s Aničkou nebavili, kdy budou chtít jít s pravdou o jejich vztahu ven. Bylo mu zároveň jasné, že až pravdu o nich dvou řeknou, dost pravděpodobně se lidé dozvědí i o jejich dřívější společné minulosti, kterou díky bohu zatím nikdo, kromě Aleny, Elišky a jeho dědy, v zoo neznal. Měl docela oprávněný strach, že tohle přiznání způsobí Aničce jen další trauma a další ránu na její už tak dost zjizvené duši. 

Takovými myšlenkami se probíral snad celé dopoledne a pokračoval by v tom i dál, kdyby ho svým přepadením nevyděsila při práci Alena: "Ty vole Adame, kdes byl včera? Sme byli domluvený na to pivo, ne?" začala na něj bez pozdravu skoro ječet jako by byl malej harant co přišel pozdě domů a ona jako jeho matka si na něj počkala aby to slíznul ještě za tepla. Adam se rychle oklepal z šoku a chtěl Aleně vysvětlit co krásného se mu stalo: "Sorry. Zapomněl jsem. Ale mám k tomu dobrý důvod... S Aničkou jsme byli konečně zase spolu a bylo to, až na jednu chvíli, prostě nepřekonatelný." "Dobře, to asi beru i jako dostatečný důvod vybodnutí se na kamarády, ale mohl si alespoň poslat zprávu," vzala jeho omluvu Alena. Malé pokárání si i tak nenechala ujít. Vzápětí pokračovala dál: "A kde ste byli? A co to zkazilo? Snad ne zase její babička..." vyptávala se jako by opravdu byla jeho matka, která nutně potřebuje o svém dítěti vědět úplně všechno. "Byli jsme bruslit na rybníce. Byla to taková vzpomínka na naše první rande a oblíbené místo a bylo to prostě úžasné. Jen navečer se v chatce udělalo Aničce zle, jak se jí občas stává..." posmutněl Adam. Jinak celou dobu co o předešlém večeru mluvil, měl v očích takovou zvláštní jiskru. Alena měla skoro až pocit, že to je záblesk radosti a štěstí, a to u Adama ještě v životě neviděla. Ačkoliv si to úplně nechtěla přiznat, tenhle pohled na šťastného Adama ji předešlý večer plně vynahradil. I tak musela nepotěšeně komentovat ten drobný kaz celého večera co Adam s Annou prožili: "Ouuu. To mě docela mrzí, ale jinak to zní jako fakt fajn večer," hodila na něho Alena ksicht s laškovně povytaženým obočím. Adam se neudržel a od srdce se zasmál. Aleny ksichty byly vždycky nepřekonatelné. Už na misi z nich občas chytal záchvaty smíchu a teď tomu nebylo jinak. Alena se k jeho smíchu mile ráda přidala. Rozhodně měli pak oba lepší den.

Když trochu zkrotili svůj smích, vytáhla z kapsy přeloženou výzvu k vyzvednutí dopisu do vlastních rukou: "Abych nezapomněla. Tohle jsi měl před dveřmi na rohožce, ale dost foukalo, tak jsem ti to vzala aby ti  to náhodou někam neuletělo." S těmi slovy mu výzvu předala. "Měl by sis konečně pořídit tu schránku," pokárala ho za další maličkost. Už předešlý večer si přečetla adresu odesílatele onoho dopisu, co si má na poště vyzvednout a tak se musela s jasnou obavou Adama zeptat: "Neudělal jsi nějakou blbost, že ne?" Adam zamrzl se zjištěním odkud za ním dopis putuje. Myslel si, že tohle už má za sebou, že už je to vyřešené. To ale byla očividně jen jeho domněnka nebo iluze. Nebyl si jistý, co se z dopisu dozví a tak ani Aleně nemohl potvrdit, že se nejedná o nějaké konsekvence jeho dřívějšího jednání. "To se dozvíme, až budu mít ten dopis," odpověděl s pohledem stále zaseklým na adrese odesílatele. "Tak až budeš vědět, tak dej vědět. Ráda bych měla jistotu, že Tě zas nebudu muset tahat z nějakýho průseru," rozloučila se Alena a odešla pracovat. Adam za ní ještě stihl zavolat: "Určitě dám." Pak papír složil, dal do civilní kožené bundy přehozené přes židli u počítače a pokračoval ve své rozdělané práci.

Při obědové pauze mu cinklo upozornění na telefonu na novou příchozí zprávu. Byla od Sid. "Ahoj. Nechtěl by jsi se třeba navečer stavit? Už mi tady z té samoty hrabe..." stálo v ní. Adam bez váhání odpověděl: "Určitě. Pokusím se skončit dřív aby jsi se mi nezbláznila." Sid hned reagovala: "Budu se těšit." Adam se tedy co nejrychleji najedl a pustil se do zbývající práce aby mohl skončit dřív jak slíbil. Do práce byl jako drak a tak se mu opravdu povedlo skončit zhruba o hodinu dřív než jindy. 

Zdravím!
Tak co? Je podle vás dostatečná omluva na vykašlání se na kamarády, večer v přítomnosti někoho, na koho čekáte v podstatě několik let? 
A co za oznámení se nachází v obálce uložené na poště?
Zajímají mě vaše tipy.

Mějte se krásně.
S láskou 
Eliška