Tenkrát? A co teď?

45. Zákeřnost na tři doby

Ráno bylo docela pěkné. Anna se po řadě probdělých nocí opět zase dobře vyspala a ráno se vzbudila téměř bez problému. Cítila se opravdu šťastná a i to jí utvrzovalo v tom, že včerejšek nebyl jen krásný sen. I Adam se vzbudil s dobrou náladou a odpočatý. 

Děda od něho odešel, na jeho poměry, docela pozdě a neustále vyzvídal všechny možné věci o Anně. To hezké napětí mezi Adamem a Sid mu prostě neušlo a tak byl zvědavý. Adam mu tedy všechno řekl. Pan Hruška věděl, že krátce před smrtí rodičů si Adam prošel dost bolestivým rozchodem, ale pořádně ani nevěděl s kým. S Annou se nikdy do doby než začala pracovat v zoo nepotkal a Adam o ní před ním vždycky mluvil jen jako o Anně. Po tomhle večeru však věděl skoro všechno. Od prvního setkání až do teď. To mu sebralo slova a na nějakou chvilku i dech. Nevěřil tomu, co se dozvěděl. Adam ve vyprávění společné minulosti ale i současnosti s Annou vynechal jen ty hodně osobní věci kterými byly především Anny problémy. Věděl, že to, že o nich ví je výraz Aničky důvěry. 

"Adame..." neměl pan Hruška stále slova po tom, co všechno slyšel od svého vnuka. "Proč jsi nic neřekl? Tenkrát a ani teď..." nechápal. "Dědo, víš jak to mám," odpověděl Adam přesně tak, jak jeho děda očekával. "Ale sdílená starost je poloviční starost. Víš  že to vždycky říkám," odporoval mu jeho děda. "Říkáš, ale já se s tím musel poprat sám," odpovídal Adam dost stroze. Dědovi o tom prostě do teď nedokázal říct, teprve teď k tomu uzrál čas. "Doufám, že to teď bude už lepší, když jste s Annou zase tak nějak spolu," dovolil si pan Hruška ke svému vnukovi docela káravě pronesenou poznámku. "Dědo," ohradil se Adam otráveným tónem, "není to zas tak úplně jednoduché." "Občas jsou věci jednodušší, než to vypadá," snažil se pan Hruška Adama podpořit. "V tomhle případě to je ještě mnohem komplikovanější než se zdá," odpověděl Adam tak potichu, že mu jeho děda sotva rozuměl. "Říkej si co chceš, ale když se dva mají rádi, vždycky je to svede zase dohromady a všechno společně ustojí, ať už to je sebe víc komplikovanější. Ani nevíš kolik jsem toho s tvojí babičkou prožil..." zavzpomínal pan Hruška. "Kéž bys měl pravdu dědo," snažil se Adam sám v sobě probudit naději na lepší zítřky. Věděl ale, že jsou dost daleko a budou složité i když od Aničky jistý příslib měl. Sam věděl něco, co jim jejich život zase na nějakou dobu bez pochyby zkomplikuje. "Já ji mám. To mi věř," byl si pan Hruška jistý, "Teď už ale jdu. Měj se a dobrou noc," rozloučil se, oblékl se do teplého zimního kabátu a vydal se do svého domova. "Ahoj," usmál se za ním Adam, ještě než zapadly dveře do rámu. Byl za dědovu podporu moc rád a moc si přál aby se všechna jeho dobrá slova vyplnila.

Ráno se Adam s Annou sešli přesně před vchodem do zoo. Oba se na sebe usmáli, pozdravili se a pokračovali společně dál, dokud se jejich cesty nerozdělovali k jejich pavilonům. Cestou si povídali o různých věcech. 

Sid měla skvělý pocit. Cítila se dobře i když věděla, že má na dnešní odpoledne přeloženou schůzku s doktorem Vyšermou z předešlého dne. Díky svému rozhodnutí ukončit trápení s vyvoláváním neexistující nenávisti k Adamovi a zabíjení své lásky měla od samého rána úsměv od ucha k uchu. Eliška si jejího nadšení nemohla nevšimnout. Využila příležitost, aby Sid pošťouchla: "Ty, Ančo, co sis dneska ráno dala do pití? Musí to být slušná síla, když se takhle neustále usmíváš. Seš jak měsíček na hnoji..." "Jo, dala jsem si do kafe příchuť jménem Láska," uculila se Anna bez dalšího vysvětlení na svou kamarádku. Elišce ta slova úplně stačila. Rozzářili se jí oči a měla co dělat aby nezačala pištět a poskakovat na místě jako náctiletá která zrovna viděla svůj idol na druhé straně ulice. "Takže si konečně dostala rozum?" zeptala se absolutně strašnou otázkou, ale Sid to nevadilo, protože byla nadšená z toho co se dělo. Musela Elišku i sebe vrátit trochu nohama na zem. Zas tak horké to nebylo. "Jo, konečně mi to došlo. Ale neraduj se zas tak moc. S Adamem nejsme spolu. Teda zatím. Musíme ten vztah budovat od začátku a já ho poprosila ať na to netlačí. Nebylo by to dobré..." "Ani. I tak to je to nejlepší co se mohlo stát. Vy dva k sobě prostě nějakým způsobem patříte a je mezi váma něco, co by vám mohl kde kdo závidět," Eliška byla nadšená a proto musela svojí kamarádku obejmout. Tak moc přála oběma pohádkový konec. 

To Adam tolik pohody a úsměvů při blížícím se obědě ve svém pavilonu už neměl. Bob se snažil pomáhat seč mu síly stačily, ale i tak měli co dělat aby žádné zvíře nestrádalo a oni něco nezanedbali. Do tohohle shonu se v zázemí objevil nezvaný host. Adam právě v tu chvíli chystal do misek odvážený hmyz podle druhu a preference daného zvířete. "Necháš mou vnučku na pokoji!" zakřičela Sidonie jen co se zlověstným klapotem bot napochodovala do přípravny. Adam na ní několik vteřin jen zíral s otevřenou pusou dokořán. I na jeho povahu byla zrovna taková návštěva docela šok. "Promiňte mi Sidonie, ale úplně nevím o co jde," odpověděl stále docela zaskočeně když se maličko oklepal. "Jo tak ty nevíš? Drž se od Sid co nejdál. Jestli se jí jenom dotkneš, tak udělám to, co jsem ti už jednou slíbila," řekla s opravdu velice výhružným důrazem babička Anny. "Sidonie, asi chápu proč jste tak rozhořčená, ale tenkrát to bylo všechno složité a nechtěl jsem..." Sidonie tohle odmítala poslouchat. Byly to pro ní jen trapné výmluvy a lži a proto Adama bez ohledu na své převážně slušné vychování přerušila: "Složité to bylo hlavně pro Sid. Tys prostě zbaběle zmizel. Tvůj otec by se za tebe měl stydět!" nenechala si ujít možnost do Adama kopnout. "Tak tohle jste nemusela... Okamžitě odejděte!" rozkřikl se na ní Adam opravdu dotčený jejími bezcitnými slovy. Sidonie moc dobře věděla, že tak tne do živého a Adamovi, tomu tvrdému a charakternímu muži, tak uštědří opravdu bolavou ránu. Do očí Adamovi vhrkly slzy a měl co dělat aby se nedostaly z jeho očí ven, aby před Sidonií neukázal slabost a bolest kterou tak moc u něj toužila vidět. Vyloženě po jeho bolesti lačnila. Chtěla pro něj alespoň trochu stejnou bolest jako on podle ní způsoboval dlouho Aničce...