Tenkrát? A co teď?

54. Jsem tady

...Všechno bylo tak neuvěřitelně krásné. Až moc krásné. A právě to bylo spouštěčem Anny dalšího nepříjemného stavu. To, že bylo všechno jako dřív, měli se navzájem v blízkosti a navzájem vdechovali vůni toho druhého, vrátilo Sid ošklivé vzpomínky a proradné myšlenky a přenesla se tak zpět do dne, kdy se všechno pokazilo. Anně se náhle zatmělo před očima a chvíli byla všude kolem jen černo černá tma. Po nějaké době uviděla rozpité šedomodré šmouhy, které jí nedávaly žádný smysl. Jen slyšela jak někdo ztěžka dýchá a také pleskání bot po mokré zemi. Nic víc. A pak zase ucítila závan jí tolik známé vůně. Byla to směsice těžkého vzduchu tropického pralesa s ostrým závanem mentolu. Vůně Adama. Ještě před malinkou chvílí jí ta vůně přišla jako ta nejkrásnější na světě. Teď se jí z ní navalilo. 

Jak Anna seděla Adamovi v klíně a byla o něj zády opřená, pravděpodobně by si ani Adam nevšiml, že se sní něco děje, kdyby jí najednou nespadla ze vzpřímené polohy hlava na stranu jak její tělo ztratilo kontrolu a její svaly ochably. Adam si nejprve myslel, že Anička po náročném a užitém dni jen rychle vytuhla. Z tohoto omylu ho vyvedlo zjištění, že má stále oči dokořán, když si jí v náručí natočil bokem k sobě, aby jí uložil ke spánku. Okamžitě si vzpomněl na Anny slova v jeho bytě po odeznění nejhorší části jeho malarické ataky: " ...je ovšem ještě jeden druh stavu, který je asi víc děsivý, to nejen pro mé okolí, ale i mě samotnou... oči mi zůstávají dokořán a já mám před očima živé obrazy... nikdy nejde o nic hezkého... je to hodně složité a člověk který tohle není schopný se mnou unést, nemůže se mnou být..." Adam zaklepal hlavou a v duchu na to Aničce odpověděl: "Já tě v tom nenechám samotnou. Tentokrát už ne..." Pak začal na Aničku promlouvat nahlas a hladit jí po tváři. "Ani, lásko, ať se děje cokoliv, jsem tady. Jsem u tebe..." 

Anna se mezi tím ve vzpomínkách přesunula do nemocnice do jedné z nejtěžších chvil, co se jí vybavovala i s obrazem. Ležela v nemocniční posteli, všude plno přístrojů ke kterým byla připojená. Na židli u její postele seděla mamka, která jí držela za ruku a hladila jí, za Alicí stál taťka který ji držel  za ramena. Sid se zeptala na otázku které pak zpětně strašně moc litovala. Odpověď na ní totiž její srdce roztrhla definitivně vejpůl. "Mami, kde je Adam? Proč se tu ještě nestavil?" bylo to chvilku po tom, co se Sid probrala z umělého spánku, ale věděla, že v nemocnici je už nějaký čas a že Adam tam za tu dobu nebyl ani jedinkrát. "Víš Sidonko, Adam..." odmlčela se Alice protože nechtěla své dceři víc ublížit, než jí bylo ublíženo do té chvíle. Sid ale trpělivě čekala na odpověď. Očima mamku vyloženě prosila o odpověď, pokud možno pravdivou. "...on už nechce abyste se vídali. Vlastně napsal jen krátkou sms na tvůj telefon, a pak už se nikomu z nás neozval, ačkoliv jsme ho sháněli..." Sid se chvíli ani nehnula, než slova doputovala od uší do jejího mozku a tam se alespoň trochu zpracoval jejich význam. Pak to nevydržela a začala plakat. S tím začala obviňovat mamku ze lži: "Lžeš, není to pravda. Proč ho sem nepustíte? On tam určitě čeká..." Byla to obvinění z absolutní bezmoci a zrady. Adamovi zrady. Sid se tenkrát ze všech sil, které měla, a že jich bylo opravdu maličko, rozvztekala natolik, že jí doktoři museli podat léky na uklidnění, protože tohle rozrušení jejímu bídnému stavu rozhodně nepomáhalo. Anně se z mučivé vzpomínky spustily po tvářích slzy. 

Adam nepolevoval v laskavé promluvě k Sid a ve snaze vrátit jí z minulosti v její hlavě do současnosti ani ve chvíli, kdy se jí po tváři začaly koulet slzy jako hrachy. To teprve věděl že nesmí polevit: "Aní. Lásko, jsem tady. Jsem tady. Ššššš, to bude dobré. Jsem tady." Po nějaké době konečně pronikl Adamův utěšující hlas i do Anny přestav a to jí začalo vracet zpět do reality. Pomalu začínala zase vnímat, že je v chatce u rybníka v Adamově náruči a ten jí pozoruje ustaraným pohledem. Ten pohled plný bolesti, obav a strachu jí tolik bolel a těšil zároveň... Viděla tak, že tentokrát už opravdu neodejde ve chvíli kdy se objeví nějaká překážka ať bude sebevětší. 

Pro Adama bylo znamením, že ho Sid konečně vnímá, že její oči začali zmateně těkat po okolí. "Pro-miň..." začala se Anna provinile omlouvat jen co přišla trochu víc k sobě. K dalším větám jí Adam už nedal příležitost. "Neomlouvej se. Je to dobré. Jsme tu spolu a je nám krásně. To je to nejdůležitější." Sid se na něj usmála stále se slzami plnými bolesti z prožité vzpomínky v očích. Adam se sehnul k jejím rtům a políbil jí. Pak jí vtiskl druhou pusu na čelo. Věděl, že to je ta jediná správná věc, která zároveň Sid zabrání v dalším sebemrskačství. Pak se s Aničkou v náručí položil na postel. V Aničce ten druhý polibek vyplavil víc serotoninu, než jakýkoliv jiný. Jemná pusa na čelo, byla prostě nejkrásnějším projevem lásky... "Teď zkusíme spát, ano?" mluvil Adam neustále hlubokým ale uklidňujícím hlasem. Na Sid tím přenášel neskutečný klid a pocit, že je vše v pořádku, což bylo přesně to, čeho chtěl docílit. "Zazpívej mi prosím..." vznesla Anička najednou absolutně nečekanou prosbu. Adam nad tou prosbou povytáhl jeden koutek do křivého úsměvu. "A co bych ti asi tak měl zpívat?" ptal se protože ho tato prosba trochu pobavila, zároveň ho nic vhodného ke zpěvu v tuhle chvíli nenapadalo. Sid se usmála úplně stejně jako on: "Však víš. Tu naší záchranou... Vždycky pomůže..." šeptala jako by vyšší hlasitost mohla tu kouzelnou atmosféru co právě nastala rozbít na tisíce střípků, které by se jen těžko slepovaly zpět. Adam přivřel oči, přikývl a dal se do docela jemného zpěvu:

"Znám Tě víc než jeden rok.
Teď chci udělat správný krok.
Říct chci, že nepřestal jsem Tě mít rád.
Nikdy nepřestal Tě milovat..."

Anička pomalu zavřela oči. Její rty se bezhlase pohybovaly v rytmu písně, kterou Adam zpíval ale do několika málo chvil přestaly protože usnula. Byla vyčerpaná dnem s emocemi jako na houpačce. Adam dozpíval písničku až na konec. Pak ještě chvíli pozoroval Aničky spící tvář a pohrával si s pramínkem vlasů, který ji spadl do tváře. On ho odsunul stranou aby Aničku snad jeho šimrání nevzbudilo. Byl to závěr dne, který byl pro Adama tisíckrát lepší než kterýkoliv sen. Proto si v duchu přál ať tenhle "sen" nikdy neskončí.