Tenkrát? A co teď?

51. Naprostá jistota

Čekání na zprávu od mamky, jak postupují v hledání nahrávek usvědčujících Adama, bylo pro Aničku nekonečné. Čekala, že to bude trvat maximálně pár dní. V tom se bohužel mýlila. Čtrnáct dní od rozhovoru s mamkou bylo pryč a zpráva o zdárné likvidaci nahrávek stále nepřicházela. Anička z toho byla hodně smutná, snažila se ale i tak trochu normálně fungovat. Sice nechodila pracovat, bez zvířat a kamarádů to však nedokázala vydržet a tak chodila alespoň do zoo na procházku a drobné popovídání si hlavně s Eliškou. Součástí toho rozhovoru vždy bylo předání nějaké malé zprávy pro Adama, popřípadě získání Adamovi zprávy pro ní. Přišlo jí to na jednu stranu hrozně roztomilé a vtipné posílat si psaníčka, na druhou stranu to bylo smutné a šílené.

Anička nikdy nedokázala čekat moc dlouho na slova psaná Adamovou rukou a tak psaníčko otvírala jen co jí ho Eliška předala. Ta se jednou takhle už na Aničku nezvládla koukat a musela promluvit: "Ančo, jak dlouho to ještě prosím tě chcete takhle vydržet? Vždyť to je strašný... Vždycky sem přijdeš, vypadáš jak u mučení, pak se ti na chvíli rozsvítí oči, když si přečteš ten dopis co ti tu Adam nechá, a pak zase pohasneš. Tak se ptám jak dlouho ještě?" Anička se na ní podívala napůl nadšeně z dopisu a napůl stejně smutně jako se ona ptala. Nevěděla co jí na to odpovědět. Sama netušila jak dlouho tohle ještě bude trvat a hlavně jak dlouho to ona sama vydrží. "Eli, vím, že to je dlouhý a těžký nejen pro nás, ale ještě to musíme vydržet. Pak už bude všechno dobré," snažila se Anička povzbudit nejen Elišku, ale i sebe. Sama už přestávala doufat, že jí rodiče řeknou, že mají jistotu, že Sidonie nad ní s Adamem nemá moc. "Ale jak se to může povést? Vždyť ani ten můj policajt nepřišel na nic, co by vám mohlo pomoct," ptala se Eliška, protože byla z neštěstí jejích kamarádů hodně špatná. "To ti radši neřeknu, a ne z důvodu, že bych ti nevěřila, ale..." chtěla Anička říct, že to je ze strachu aby její babička nezjistila co se chystá, Elišce to bylo nade vše jasné: "... co kdyby tvoje babička měla tady odposlechy nebo něco podobného, že?" zeptala se řečnickou otázkou aby Sid doplnila. "Vím, jak šíleně to zní, ale je to tak," potvrdila Sid s pokrčením ramen. Eliška se na ní usmála: "Když vím jaký magor, bez urážky, tvá babička je, tak to je úplně pochopitelný." Anička jí úsměv bohužel s příměsí hlubokého smutku oplatila a pak pokračovala ve čtení vzkazu od Adama. Po jeho přečtení napsala odpověď kterou dala Elišce, aby jí jako vždy předala Adamovi. Poté ještě prohodily pár vět a Anička se rozloučila. V zoo strávila času až moc a začínala mít hlad, tak se vydala zpět do svého bytu aby si uvařila výživný oběd a trochu uklidnila rozjitřené emoce. 

Doma si z ingrediencí co měla nakoupené poskládala opravdu dobré poke a tak hned po jeho přípravě zasedla k jídlu. Při třetím soustu jí vyrušil domovní zvonek. Sid se s protočením očí v sloup zvedla a pustila dotyčné do domu. Po nějaké chvíli se ozval i zvonek od jejího bytu. Sid u dveří čekala a tak téměř okamžitě otevřela. Za dveřmi stála Alice s úsměvem od ucha k uchu. "Ahoj Sidonko. Jsem ráda, že jsem tě zastihla doma. Můžu dál?" zeptala se Alice sršící pozitivní energií. Sid samozřejmě mamku domů pustila a usadila jí ke stolu u kterého ještě malou chvilku zpět obědvala. "Chceš oběd? Mám toho dost," nabídla Anna mamce svůj oběd, který měla původně nachystaný na další den. "Děkuju Sid, bylo by to skvělé. Ve firmě nás babička honí, že jsem dneska ani pořádně nestihla pořádně snídat," odpověděla Alice se snahou aby nedala takový důraz, že velkou měrou k její nezdravé životosprávě přispívá Sidonie. Sid tedy vstala a nandala mamce připravenou porci. Alice začala pomalu jíst, přitom ale pozorovala s úsměvem i svou dceru. Tak moc ráda byla po docela dlouhé době zase v její blízkosti. 

Sid byla netrpělivá protože podle mamky nadšení a energie přišla s nějakým zásadním sdělením, tak se na přímo zeptala: "S jakou správou jsi přišla?" ptala se i s mírnými obavami. Alice najednou přestala v jídle a odložila hůlky na prostírání vedle misky s poke. Zadívala se na svoji dceru, chytla jí za ruku a usmála se na ní jak dokáže jen milující rodič: "Sid, už se nemusíte bát. S naprostou jistotou už neexistuje nic v rukách babičky, co by mohlo Adama dostat do vězení," řekla Alice naplno. Sid chvilku trvalo než vůbec pochopila co jí vlastně mamka právě řekla a hned potom si musela ověřit jestli jí rozuměla: "Opravdu? Neexistuje nic, co by ho tam mohlo dostat?" "S naprostou jistotou," odpověděla jí Alice s nejzářivějším úsměvem, který na ní v poslední době Sid viděla. Sid nedokázala udržet své slzy pod kontrolou a jakmile jí došlo co jí mamka právě potvrdila, rozbrečela se štěstím. Konečně zase mohla bez strachu z následku obejmou člověka který jí byl nejmilejší pod sluncem. Alice stále držela svou dceru za ruku a usmívala se na ní. Sid si volnou rukou otřela slzy a přes další se na mamku začala smát a děkovat jí: "Mami, ste úžasný. Děkuju. Teda děkujem. Obrovsky děkujem. Fak jste neskutečný..." Alice její děkovnou spršku přerušila: "Hlavně pak poděkuj taťkovi. To on všechno tak skvěle zařídil. Je to především jeho zásluha." "Určitě. Panebože já se zblázním radostí..." měla Anička co dělat aby samou radostí mamce neskočila do náruče.