Tenkrát? A co teď?

19. Přebolí to?

Sid celý rozhovor mezi její babičkou, Adamem a její mamkou poslouchala pootevřeným oknem. Řev babičky jí ale k oknu vyloženě přitáhl a tak z něho celou dobu, co od ní mamka odběhla, hleděla na scénu pod sebou. Proto když se podívala ven a uviděla tam stát očividně zoufalého zároveň však dost odhodlaného Adama, bodlo jí u srdce s myšlenkou jestli udělala dobře, když poprosila mamku aby ho poslala pryč a poprosila ho místo ní, aby se už nikdy nevracel. Po všem co se stalo to bylo hodně těžké rozhodnutí, ale rozhodla se už nijak nejitřit staré rány a především přestat týrat samu sebe. Aby tohle všechno dokázala, nejen že se odstěhovala ze Dvora, okamžitě také ukončila pracovní poměr v zoo. Tento krok jí trochu usnadnila ředitelka, protože, když Anna byla v kanceláři svou výpověď podat, ředitelka a ani Adélka tam nebyly. Tudíž se Sid vyhnula dlouhému přemlouvání aby zůstala.

Po tom co zaznělo celým dome hlasité prásknutí dveřmi, stál Adam u branky a podíval se naposledy k domu, jejich pohledy se na chvíli střetly. I když od sebe byli vzdáleni nejméně dvě desítky metrů, v Aničce ten pohled, i s vědomím, že je to pravděpodobně poslední pohled do těch dokonalých oříškových očí Adama, probudil vlnu vzpomínek. Bohužel většinou těch špatných, o kterých měla do nedávna pocit, že vůbec neexistovaly a vynořili se až společně s pravdou, kterou se dozvěděla za pomoci Eliščinýho Břéti. Všechny ty hnusné vzpomínky a emoce, jí nejprve rozplakaly, postupně jí začaly i zvedat žaludek. Ona se však ne a ne od Adamova pohledu odtrnout. Prostě to bylo nad její síly.

Jejich pohledy přerušila až Alice, která vyběhla z vchodové haly schody do patra a spěchala k Aničce, protože věděla, že její dcera jí v tuhle chvíli potřebuje jako ještě nikdy. Přetočila Aničku směrem do pokoje čelem na svojí hruď a sama pozorovala Adama jak nasedá do auta na místo spolujezdce a pak odjíždí pryč. Sama si moc přála aby ho místo poslání k čertu pozvala dál. Nemohla to však své milované dceři udělat. Nemohla do jejich domu pustit člověka, který ji za pár měsíců dokázal takřka zničit. Ačkoliv se to Sid snažila co nejvíce skrývat, Alice to věděla. Stejně jako k Adamovi chovala určitou náklonost, tak stejně tak k němu chovala i vroucí vztek, ne však nenávist. "Jen plač. Plač, co bude potřeba. Jinak to bolet nepřestane..." utěšovala Alice svojí dceru, kterou si stále držela těsně přitisklou k sobě. Sid jen plakala dál.

Plakala šíleně dlouho do doby než vyčerpáním usnula. Alice se ten večer rozhodla spát v pokoji se Sid. Eduard byl stejně na služební cestě a tak věděla, že v jejich manželské posteli na ní nikdo nečeká. Alice také byla moc ráda, že s Eduardem odjel i Ed. Ten byl ke své sestře ještě víc ochranitelský než kdokoliv jiný z jejich rodiny a tak kdyby náhodou byl svědkem událostí uplynulého dne, považovala za dost pravděpodobné, že by Ed nezaváhal a pustil se do Adama ručně, armádní výcvik nebo ne.

Uprostřed noci probudil Alici z lehkého spaní Anny šeptající hlas: "Mami? Přebolí to někdy?... To jak jsme si oba ublížili?" Alice byla trochu překvapená Anny použitím množného čísla, ale moc dobře věděla proč to říká. Anička si byla dobře vědomá, že i ona Adamovi přeci jen ublížila docela dost. "To víš, že ano beruško..." zašeptala do tmy Alice. "A vy jste věděli celou dobu, že mě přivezl Adam?" pokračovala Sid ve vyptávání. "Ano zlatíčko. Věděli. Máme přeci před domem kameru..." odpovídala Alice s největší laskavostí. "Ale policii jste to neřekli a nedali jim ani záznamy? To, že ten kdo mě dovezl byl Adam... Proč?" ptala se Anička dál svým ospalým a ochraptělým hlasem z pláče. "Protože jsme věřili, že ač se stalo cokoliv, Adam se k tomu postaví čelem, vše se nakonec vyjasní a bude už jen dobré. Netušili jsme co bude následovat..." snažila se Alice vysvětli vše co nejvíc jednoduše a jasně. "Ani když jste věděli jak dlouho budu v nemocnici?" nevěřila Sid. "Ještě dřív než jsme se vůbec dostali do bodu, že bychom to přece jenom policii řekli, stalo se to s jeho rodiči. Nebyli jsme nikdo schopní udat kluka, který měl tolik trápení a my bychom mu přidělávali jen další a možná ještě mnohem horší. To bylo nemyslitelné..." "Děkuju. - Děkuju za - něj..." odpověděla Sid s pomlkami, které naznačovali teď už opět tenkou hranici mezi jejím bděním a dalším sněním. "Není za co..." zašeptala téměř neslyšně Alice a přitiskla svojí dceru opět do obětí plného lásky a útěchy.