Tenkrát? A co teď?

42. Tajemství

...Anna se mírně vyděsila, když zjistila kde vlastně Adam bydlí. Byla to okrajová část Dvora, která byla vyhlášena svou pověstí častých pouličních potyček. Ještě víc se jí nelíbilo, když podle Elišky instrukcí sestoupila k bočnímu suterénu domu, kde se měl Adamův byt nacházet. "Jak tady a takhle může žít?" pomyslela si a rozhlédla se s nepříjemným pocitem po okolí.  Zaťukala na okno a čekala. Otevřít jí spěšně přišla Anežka už nachystaná k odchodu: "Máš všechno sepsaný na stole na papíru. Kdyby něco tak volej," předala Anežka polovičatě instrukce a vydala se rychle na cestu do zoo. 

Sid nejistě vešla do bytu a pomalu se rozkoukávala. Neměla tušení co jí čeká a Eliška jí moc informací také nepředala. Bylo zvláštní jak byl Adamův byt uvnitř podobný tomu Anny. Byly dost stejné a přece jiné. Zavřela za sebou pomaličku dveře a pak jí padl zrak na potem zbroceného Adama, který byl rozvalený na své posteli, přikrytý peřinou tak na půl a těžce dýchal. I tak ale Annu z lehu se zavrácenou hlavou pozoroval. Od pohledu bylo Anně jasné jak moc mu je zle. "Ahoj," pozdravila ho Sid nesměle. Byla si v téhle situaci hodně nejistá a netušila jak se má chovat. "Ahoj," odpověděl Adam tiše, "Všechno co cheš asi teď vědět ti sepsala Anežka na papír tak si to prosím přečti. Já nemám úplně sílu..." snažil se Anně trochu přiblížit svůj stav. Té to bylo jasné i bez toho. Usadila se tedy ke stolu který stál uprostřed garsonky, čelem k Adamovi a dala se do čtení. Ten si na chvíli dovolil zavřít oči a usnout.

Po dočtení nehezkých řádků vysvětlujících co s Adamem je, že trpí malárií a jak k ní přišel bylo Anně do breku. Měla pocit že to všechno čím on teď trpí je jen její vina. I ona sama teď měla pocit viny za to, že ho zranila a zradila a on pod lavinou dalších událostí utekl do války odkud si přivezl právě tohohle mikroskopického kamaráda, který s ním žije podle všeho už několik dlouhých let. Zatím k Adamově smůle oba přežívají. Anežka si úplně na závěr vysvětlení a instrukcí dovolila napsat malou osobní poznámku: "Trápí se Ani. Trápí se pro Tebe a kvůli Tobě. To proto to u něho po skoro roce klidu, kdy už to vypadalo, že to porazil, zase propuklo." Tohle Annu už úplně rozbrečelo. Aby nevzlykala tak nahlas, dala si přes pusu předloktí, i tak jí ale několik hlasitějších vzlyků uteklo. Ty Adama probudily z neklidného spánku. "Co se stalo Ani?" ptal se rozespale ale soucitně. "Tohle, to všechno je tak strašně hrozný..." vydechla s dalším vzlykem Anička. Byla absolutně šokovaná celým obrazem všeho, co měl Adam za sebou, s čím se pral. "Pojď sem," ukázal Adam na křesílko přisunuté k jeho posteli. Anička trochu zaváhala. To Adam hned zaznamenal a bylo mu jasné, že ho Anička pochopila špatně. "Už mi je líp a tak ti k tomu taky něco řeknu," vysvětlil své čisté úmysly s pozváním aby si sedla blíž k němu. Anna se tedy přesunula do křesílka u postele a křesílko si posunula tak, aby na sebe dobře viděli. "Je mi jasné že se teď viníš, za to že jsem na tom jak jsem. Za nic toho co se stalo ale nemůžeš. Prostě se to stalo a život jde dál... Většinou se ta malárií mrška ozve jednou za několik dlouhých měsíců a pak mám zase dobu klid. Vím, že to mezi námi rozhodně teď není ideální, ale rád bych, aby se to zlepšilo. A tak jsem chtěl aby jsi o tom jako moje kamarádka věděla a v případě, že by se něco dělo, mohla jsi mě třeba v zoo nebo i jinde zastoupit nebo podobně. Proto jsem řekl Anežce ať místo ní pošle Eliška zrovna tebe," snažil se Anně vysvětlit proč jí to všechno říká. "Je to takové tvoje tajemství, že?" ptala se Anna se stále mokrými tvářemi od slz. Další neměly daleko k příchodu. Adam jí to potvrdil: "Ví o tom jen děda, ředitelka a pár přátel ze zoo pro případ nouze. Jinak absolutně nikdo." Anička Adama chytla za ruku kterou měl odloženou podél těla jemně mu jí stiskla. Byla mu vděčná, že jí po tom všem projevil tak velkou důvěru. "U mě je tohle tajemství v bezpečí a v případě potřeby se na mě můžeš spolehnout," potvrdila, co cítila v sobě a věnovala mu milý úsměv. Chvíli pak jen mlčky koukali jeden na druhého.

Po notné době ticha znovu promluvila Anna: "Taky mám tajemství... Teda polo tajemství. Část z něj znáš, a asi jsi ho i pochopil, ale asi bych ti měla říct i zbytek..." rozhodla se promluvit o svých obtížích které řeší primárně s doktorem Vyšermou. Adam jí ale rychle zastavil: "Přiznávám, že jsem strašně moc chtěl vědět o co jde, ale pokud mi to chceš říct teď, bude to vypadat jen jako výměna za mé tajemství. To prosím nedělej a chraň si ho. Není mi nic do tak moc soukromé a citlivé věci," poprosil jí Adam nejnaléhavěji jak dokázal, "Jestli mi to budeš někdy mět říct, tak to udělej tehdy, až budeš sama chtít a budeš si tím stoprocentně jistá. Ne jako obchod, výměnu..." Anička na to jen kývla a věci ohledně jejího tajemství týkajícího se duševního zdraví si nechala ještě pro sebe. Věděla ale, že to nebude trvat dlouho a sama Adamovi řekne z vlastního rozhodnutí o co jde. 

Později, kolem poledne, Anna podle rozpisu připravila Adamovi léky a také mu připravila  oběd. Adam se najedl a vzal si prášky. Odpoledne zase usnul. Anna si potají složila Anežky rozpis s vysvětlením do malého čtverečku a uložila si ho do kabelky aby si všechno mohla přečíst ještě jednou v klidu vlastního bytu a zároveň měla na tento velice zvláštní den nějakou upomínku. Nevěděla přesně proč, ale tenhle den byl v mnoha ohledech velkým průlomem v dosavadním dění a chtěla na něj mít prostě nějakou památku. 

Domů se vydala až v podvečer, kdy jí ve stráži u Adama přišel vystřídat jeho děda. "Nevíte prosím jak dopadla ta žirafa?" zeptala se Anička pana Hrušky ještě než opustila Adamův byt. "Dobře. Udělali ještě doplňující vyšetření a není to tak zlé jak to vypadalo na tom prvním," uklidnil jí Adamův děda s milým úsměvem. To Annu potěšilo a panu Hruškovy tak úsměv oplatila: "Děkuji za dobré zprávy. Mějte pěkný večer," rozloučila se a odešla.

Pan Hruška za ní zavřel dveře a otočil se ke svému vnukovi: "Milá holka. Škoda, že jsem se s ní nepotkal dřív," poznamenal. Myslel tím v zoo. O společné minulosti Adama a Anny neměl pan Hruška stále sebemenší tušení, což bylo podle Adama zatím dobře. Na druhou stranu, mu taky bylo líto, že Aničku dědovi nepředstavil už tenkrát. "Taky mě to mrzí dědo," odpověděl Adam a usmál se na něj. Tím téma Anna vyšumnělo.

Anička se doma chystala rovnou do peřin. Ačkoliv téměř ten den nepracovala, byla unavená z péče o Adama ale i psychicky. Po skvělé relaxační koupeli se zabalila do svého huňatého overalu na spaní a zahrabala se do peřiny. Usnout jí nešlo a ona musela přemýšlet aby došla úplnému klidu. Během další probdělé noci došla k zásadnímu rozhodnutí.

Zdravím,
v první řadě chci moc poděkovat JanaBendov5 za reakci na mou prosbu o radu a krásný nápad na usmíření našich hlavních hrdinů. Ten nápad nakonec využiji trochu později a za maličko jiné situace ale i tak moc děkuji protože to byla obrovská pomoc v posunutí mého kreativního záseku a skvělá pomoc při dalším vytváření příběhu. 
Moc doufám, že se vám tato kapitola líbila, protože na základě několika komentářů jsem usoudila, že je potřeba začít s procesem smiřování. Proto se Vás rovnou i ptám: Jak se vám líbí právě tenhle nápad a postup se začátkem smiřování se?
Mějte se krásně, a ať se daří.

S láskou
vaše Eliška