Tenkrát? A co teď?

20. Obviněn bez viny

Hned další ráno, po tom co Adama Sidonie vyhodila od jejich vily, když se dostal do práce, byla svolána mimořádná schůzka několika chovatelů v infocentru. Adamovi se nechtělo mezi lidi a už vůbec né na nějaké shromáždění protože se kvůli předešlému dni cítil absolutně znechuceně sám sebou a tím i lidmi kolem. Nakonec se ale přemohl a vydal se na shromáždění také. V infocentru už na schodech čekala ředitelka. Když byli všichni svolaní přítomní, začala se svým oznámením: "Jako první vám musím říct zprávu, která mě velice mrzí. Anna Novotná se rozhodla s okamžitou platností ukončit se zoo pracovní poměr. Jelikož je tedy momentálně na nemocenské, je oficiálně stále ještě zaměstnankyní zoo, ale z nemocenské se už mezi nás nevrátí." Mezi ošetřovateli to zahučelo překvapením. Ředitelka ve své odmlce věnovala významný pohled Adamovi jako by i ona věděla přesný důvod proč Anna v zoo skončila. "A z tohoto důvodu jsem si vás nechala zavolat. Z Vás přítomných všichni zvládáte své povinnosti mnohem dříve, než je konec pracovní doby, tak vás prosím, domluvte se nějak a dokud nenajdeme za Annu náhradu choďte pomáhat Elišce Krásné k žirafám. Pro vysvětlení, brigádnice, která jí tam do teď pomáhala také skončila. Děkuji za pozornost," rozloučila se ředitelka a započala stoupání po schodech do patra ke kancelářím.

"Tak kdo si to vezme na starost dneska?" zeptal se narovinu Pepa Jírů. Adam se po malém zaváhání přihlásil: "Třeba já. Dneska nemáme naplánovaného nic důležitého, takže Bobovi nebude vadit když odskočím Elišce pomoct." "Tak hlavně Bobovi řekni, ať v době tvé nepřítomnosti nestrká ruce k jedovatým hadům. Záchranku mu podruhé volat nechci," rýpnul si Pepa od slonů do nepřítomného Boba. Adamovi to trochu vadilo protože se Bob nemohl bránit ale nechal to radši být a šel za Eliškou aby hned od rána nebyla ve skluzu.

"Ahoj Eliško," oznámil svou přítomnost hned při vstupu do zázemí pavilonu žiraf. "To jsi ty Adame? Co chceš?" ozvala se Eliška z poza rohu od skladu krmení dost ostře. "Přišel jsem ti pomoct," odpovídal Adam zatímco šel za hlasem Elišky. Našel jí, jak položila pytel krmení a založila ruce v bok. "Tak předně: kdyby jsi se nechoval jak absolutní ignorant, tak by jsi mi tu dneska dost pravděpodobně nemusel pomáhat. A zadruhé: zvládala jsem to tu sama i předtím, zvládnu to i teď," pustila se do Adama se vší vervou. "Jasný. V něčem máš pravdu, ale jen můj problém to snad není..." snažil se najít správná slova pro svou obhajobu. "Myslíš problém, že jsi na ní neustále křičel a hledal v čemkoliv co udělala chyby? Nebo, že jsi jí nikdy pořádně ani nepustil ke slovu? A neříkej že ne, já vás párkrát slyšela. A to jsem vás vůbec poslouchat nechtěla..." narážela na Adamovi hlasité výstupy. "No dobře no. Tak já jdu zase zpátky ke mě..." dal se Adam na odchod, když viděl, že o jeho pomoc Eliška nestojí.

Neudělal ani deset kroků, když se za jeho zády ozvalo děsivé zaskučení a poté proud sprostých slov. Adam hodil oči v sloup a vrátil se k Elišce která stále stála za rohem. Zřetelně viděl, že je zaseklá v bolestivém předklonu s pytlem krmení na zádech a nemůže se ani hnout. "Ježíši, ukaž," shrozil se Adam, popadl pytel aby Elišce odlehčil a pak zjistil jestli bolest odezní. "Dobrý?" zeptal se když Eliška na sobě už neměla žádné břemeno. "Ne. Záda mám v hajzlu.," procedila Eliška mezi zuby bolestí. Adam proto sáhnul pro vysílačku a dal vědět o Elišky indispozici všem, kterým bylo potřeba.

První se přiřítila Anežka: "Eli, cos zas blbla?" Začala jakmile jí viděla v předklonu sedět na židli kam jí dovedl Adam. "Co... nesla jsem si krmení jako vždycky," odůvodňovala Eliška. "Tos jí nemohl pomoct, když ji sem šel pomoct?" pustila se Anežka pro změnu do Adama. Ten jen krčil rameny a nijak nereagoval. "Ten za to nemůže mami," jala se ho bránit Eliška, kdy viděla, že on se k tomu nemá, "já ho vyhodilay že nepotřebuju pomoct, když jsem to zvládala i jen s Milanem..." "To promiň Adame," začala se Anežka okamžitě omlouvat. Adam k tomu působil lhostejným postojem: "Však si to zasloužim..." Anežka se na něj podívala zvídavým pohledem: "Co? To ne. Nikdo si nezaslouží být obviněn když je bez viny." " To je přesně proč si to zasloužím..." zamumlal Adam sotva slyšitelně pro Anežku, která k němu stála blíž, a chtěl odejít. Do cesty mu vstoupila paní ředitelka Roklová: " Zdravím. Prosím řekněte mi Eliško, že vás ta bolest už přešla... Já nemá nikoho za vás kdybyste šla marodit," zněla dost zoufale. Eliška semkla rty a lítostivě dala najevo, že jí záda bolí stále opravdu hodně. "No nic, sanitka už je na cestě, tak snad to nebude nic strašného," pokoušela se paní ředitelka pozvednout ducha především sobě.

Doktor i sanitka tam byli do pár minut. Po předběžné prohlídce doktor konstatoval, že se pravděpodobně bude jednat o skříplý nerv, což bude sice vyžadovat pár dní klidu, ale ne nějaký chirurgický zákrok. Elišku tak naložili na pojízdnou židli, před pavilonem pak do sanitky a odjeli s ní do nemocnice na podrobnější vyšetření.

"A co teď?" zeptala se ředitelka Roklová a doufala, že někdo přijde s nějakým řešením kdo se bude prozatimně starat o pavilon žiraf protože ona žádné neměla. "Dneska nemáme nic, co by nezvládla Petra sama," ozvala se Anežka, "Dneska to můžu vzít za ní." "Děkuju Anežko. Alespoň něco," pak se zadívala na Adama: "Adame, pokud vím, tak jste měl mít od zítřka na několik dní volno... Takže v pavilonu plazů to je připraveno na vaši nepřítomnost. Moc mě to mrzí a omlouvám se za to, ale tu vaši dovolenou vám musím zrušit. Lépe řečeno teda posunout. Budete tady. Anežka vás během dneška zaškolí a pak tu budete sám. Je to možné?" zeptala se Marie Roklová spíše řečnickou otázkou. "Očividně nemám na výběr," zabručel Adam nečekaným tónem. Ředitelka Roklová i Anežka byli zaskočeny Adamovou absolutní lhostejností. Ředitelka se raději rozhodla vzdálit: "Tak vám oběma děkuju. Zatím nashle," rozloučila se a s nepříjemným pocitem se vrátila zpět do své kanceláře.

"Adame? Co to s tebou sakra je? Takhle jsi se choval když jsi nastoupil po návratu z Agánistánu," poznamenala Anežka fakt, který jí hodně děsil. "Anežko, mě to je upřímně jedno. Ať si klidně zas všichni říkají, že sem někoho třeba zabil. Nic už to nezhorší." Anežka byla z toho jaké řeči Adam vedl absolutně mimo: "Co? Jak myslíš, že už to nic nezhorší? Co se nezhorší?" "Eliška ti to řekne. Ta ví očividně vše," s tím Adam vešel na chodbu aby konečně do přípravny donesl pytel krmení, který dopomohl dočasné nepoužitelnosti Elišky. Po zbytek dne s Anežkou nepromluvil delší větou, než složenou ze tří slov.