Biatlon: Závod bez cíle

5. Dva Berani

"Ó můj bože. Já jsem asi ještě pořád v šoku." Verča sebou plácla naznak na postel. "Řekni mi ještě jednou, kde že to vlastně jsem?"

Se smíchem jsem se posadila na svou vlastní postel. "Jsi v Kontiolahti a budeš závodit v IBU Cupu. Nastálo - tedy doufám. A kdybys to taky zapomněla, tvoje jméno je Veronika Novotná."

"Klárino!"

"Co je? Včera jsi se tvářila, že ani nevíš, jak vypadá tvoje malorážka."

"Já za to nemůžu. Ty jsi možná génius, který loni přišel k biatlonu a okamžitě se napevno uhnízdil v IBU Cupu, ale já jsem vůbec nepočítala s tím, že mě sem vezmou - ne s mými výsledky."

"Ale no tak - buď ráda, že si vybrali zrovna tebe! A ještě bych ti ráda připomněla, že loni jsi taky byla na IBU Cupu, v Osrblie, a netvářila jsi se ani z poloviny tak vyjeveně."

"Byla jsem tam na záskok," připomněla Verča. "A navíc to bylo Osrblie. Tohle je Kontiolahti, vždyť se tady normálně jezdí svěťáky!"

"Svěťáky s nejmenším počtem diváků, protože je to díra světa a nikomu se sem nechce," doplnila jsem škodolibě.

"I tak je to pořád svěťák," trvala na svém Verča. Chvíli byla potichu - opravdu výjimečná chvilka - a potom znovu zamumlala: "A já budu letos jezdit v IBU Cupu..."

"Veroniko, přestaň!" chytila jsem se za hlavu. "Nebo se odstěhuju k Týně," pohrozila jsem jí.

"Klidně si běž k Týně," vyplázla na mě jazyk Verča. "Já se nastěhuju k Ondrovi."

S povzdechem jsem zakroutila hlavou; tenhle boj jsem nikdy nemohla vyhrát. Verča byla nezastavitelná. Verča byla nezmar.

"Víš, že trenéři by vám to nepovolili," zkusila jsem ještě vyslat velmi chabý odvetný úder, ale plánovaný škodolibý tón se mi nepovedl, takže to vyznělo spíš odevzdaně.

"Víš, že bych se jich neptala," odpálkovala mě okamžitě. Dnes jsem neměla svůj vítězný den. Upřímně, v rozhovorech s Verčou jsem ho měla málokdy. A stále jsem musela obdivovat svého týmového kolegu a kamaráda Ondru Mánka, že se ještě po třičtvrtě roku chození s Verčou nezcvokl.

Zívla jsem. "Zítra se jedou naše první závody, měly bychom jít spát." Už když jsem to říkala, dostala jsem skvělý nápad. Ještě chvíli jsem se záměrně tvářila mimořádně ospale a apaticky, načež jsem zničehonic nadšeně poskočila na posteli, oči rozzářené a vykulené: "Zítra nám začíná sezóna!"

Verča se na mě podívala tak, že jsem úplně jasně viděla kolečka v jejím mozku, šrotující na plné obrátky. "Klári?" zeptala se opatrně. "Jsi v pohodě? Tohle znělo trochu..."

Široce jsem se na ni usmála. "Tohle znělo přesně jako ty, to jsi jistě chtěla říct. Názorná ukázka, víš?"

Očekávala jsem, že mi vzápětí na hlavě přistane polštář, ale Verča na mě místo toho ještě chvíli hleděla a pak pobaveně prohlásila: "Někdy mi připomeň, proč s tebou kamarádím."

Oplatila jsem jí úsměv. "Nápodobně, Veru. Nápodobně."

«»

První závody sezóny jsou vždycky zvláštní v tom, že si uvědomíte, co všechno se změnilo. Rázem kolem sebe vidíte nějaké lidi, kteří tam loni nebyli, a naopak ti, kteří tu loni byli, tu teď nejsou. Současně vám také dojde, že vaše očekávání, že výkony všech jsou na stejné úrovni jako loni, je vyloženě hloupé, ne-li dokonce stupidní. A do třetice si možná uvědomíte, že i vaše vlastní pozice v celém tomhle kolotoči se trochu změnila.