Biatlon: Závod bez cíle

4. Znovu pod břízami

Hlavní trenér švýcarské reprezentace byl žádostí svých svěřenkyň zpočátku poněkud zaskočen. Nakonec však rozhodl poměrně spravedlivě: Linda nejprve začne v IBU Cupu a podle toho, jak tam s ní budou spokojeni, by se dala zvážit její případná výměna s Halschferem.

Linda se tudíž už v neděli večer připravila na ranní odjezd zpátky do Finska. Upřímně doufala, že by třeba v Kontiolahti mohlo být o něco vlídněji než v tom příšerném finském městečku, kde se poprvé potkala se švýcarským týmem, ale tohle přání jí vyplněno nebylo.

Nejenže Kontiolahti byla pěkná díra, vzdálená aspoň dvacet kilometrů od města Joensuu. Nejenže tu bylo stejně vlezlé, sychravé počasí jako v tom druhém finském středisku. Nejenže tu sněžilo tak hustě, že nebylo vidět na krok. On tu navíc nešel proud.

Linda na to přišla krátce po svém příjezdu. Původně se domnívala, že jde jen o nějaký krátkodobý výpadek způsobený přemírou sněhové pokrývky. Když se ale proud nerozběhl ani o tři hodiny později, neudržela se a vydala se za trenérem švýcarského bé-týmu.

"Nejde už od včerejška," zněla odpověď, ve které nebyla znát ani trocha zájmu. "Nějací řemeslníci prý omylem přesekli kabel. S opravou se musí počkat, až přestane sněžit."

Takže třeba tak do května? Skvělý.

Linda se znechuceně odploužila zpátky do pokoje. Mohla jenom doufat, že absence elektřiny nenaordinuje celému týmu hladovku.

Chvíli bezmyšlenkovitě civěla do bílé clony za oknem. Pak ji napadlo, že by mohla zavolat Emě a pořádně si na všechno postěžovat, jenže vzápětí si uvědomila, že si předtím vypnula mobil, aby se jí nevybíjel, když je oprava proudu v nedohlednu.

Zoufale sebou praštila na postel. Proč já? ptala se sama sebe. Proč tady? Chci domů, domů -

Ozvalo se klepání na dveře. "Co zase kdo chce?" zavrčela Linda naštvaně a vydala se ke dveřím. Ve skutečnosti byla tahle poznámka poněkud neopodstatněná, protože doposud po ní nechtěl nikdo nic.

Za dveřmi postával nějaký mladý Švýcar a obezřetně si Lindu prohlížel. "Bylo mi řečeno, že tady bydlí naše nová fyzioterapeutka," pronesl váhavě s naprosto otřesným přízvukem, který si Linda nedokázala nikam zařadit.

"Jo, to bych měla být já," přikývla Linda. "Co potřebuješ?"

"Totiž - nějak jsem si při tréninku asi natáhl lýtko."

"Tak... tak pojď dál," zakoktala se nakonec i samotná Linda, protože jí chvíli trvalo, než si uvědomila, že ona je tu právě od toho, aby pomáhala v podobných situacích. Zároveň se jí trochu roztřásla kolena, protože měla vůbec poprvé začít pracovat, ale pak si přísně poručila: Nebudeš přece taky tak vyklepaná jako tady ten kluk! Tvař se profesionálně.

Rychle si vyndala pár základních pomůcek a uprostřed pokoje trochu improvizovaně rozložila lehátko. Jaksi se ještě nedostala k tomu, aby místnost trochu uspůsobila své práci.

"Lehni," přikázala klukovi a poplácala rukou na lehátko. "A netvař se tak vyděšeně, já ti hlavu neukousnu!"

«»

Od té chvíle Lindě začala plnohodnotná práce. Ty dny, kdy se pouze trénovalo, ji navštěvovalo obvykle jen pár jedinců, kteří si něco natáhli nebo prostě potřebovali uvolnit. Když ale začaly IBU Cupové závody, pocítila Linda naplno množství práce fyzioterapeuta. Za jediný den se u ní na pokoji zvládla otočit celá mužská i ženská sestava.

Lindu na konci dne nejen bolelo celé tělo, ale taky ji trápily pochybnosti. Dělám ty věci dobře? ptala se sama sebe už asi popáté. Bylo správné rozhodnutí dát Susanně ty masážní míčky? Nebylo by vhodnější použít raději nahřívací válečky?

Podobné otázky jí nepřestaly vířit hlavou ani následující den. Odpoledne proběhl celý proces znovu a Lindina nejistota s každou další procedurou spíš jen rostla. Dlouho bojovala se svou hrdostí, než se přece jen odhodlala vydat do jídelny, aby zde ještě zastihla ženský tým, než odjede na stadion.

"Dobré ráno," pozdravila, když se přiblížila k jejich stolu. "Snad vás příliš neruším, potřebuju se jenom zeptat na pár věcí."

"Vůbec nerušíš. Posaď se," udělala jí na lavici vedle sebe místo Lydia.

"Díky. Jde o to," Linda nervózně polkla, "že, zkrátka, víte, že je to tady moje první práce. Že nemám zkušenosti a tak dále. Takže bych od vás vždycky potřebovala něco jako zpětnou vazbu. Abych zjistila, co funguje a co ne, co dělám dobře a co ne. Asi bych to pro začátek vzala jednotlivě. Flurino," otočila se na dívku po své pravici. "Bolí tě dnes ještě to tříslo?"

"Trochu ho cítím," pokrčila Flurina rameny. "Ale včera to bylo horší."

"Hm," udělala Linda. Bylo to mimořádně nespokojené hm, protože tušila, že současné zmírnění bolesti je spíš dáno nočním odpočinkem než její fyzioterapeutickou činností. "Zkusím do odpoledne vymyslet něco lepšího," slíbila Flurině. "Co ty, Lydie?"

"Já se cítím skvěle," pokrčila rameny další Švýcarka. "Ale mě ani včera nic nebolelo," připomněla Lindě.

"Taky pravda," zamumlala Linda, naštvaná sama na sebe, že si to nezapamatovala. "Tak dál. Susanno?"

"Mně ta včerejší masáž moc pomohla," dostalo se Lindě konečně pochvaly.

Poděkovala děvčatům a podobným způsobem prošla i kluky, kteří ale byli podstatně míň sdílní. Jejich komentáře se většinou omezovaly na "nó", "jde to" a "ale fajn", což Lindu ani zdaleka neuspokojilo.

Asi se budu muset vyptávat jenom holek, jenomže ty jsou tady pouze tři. Super.

«»

"Jdu si pro ten výpis, slečno Beranová. Děkuji vám mockrát. A slečno? Ještě jedna věc." Švýcarský biatlonista trochu znejistěl. "Je tu nějaká biatlonistka, chtěla by s vámi mluvit."

"Proč jsou v tomhle týmu všichni vystrašení jak králíci, když si mají zajít za fyzioterapeutem?" zavrtěla Linda hlavou, protože automaticky předpokládala, že ona biatlonistka je nějaká další mladá Švýcarka. "Ať jde dál!"

"No, víte, slečno, ona není z našeho týmu," upozornil Švýcar váhavě. "Říkala jenom, že s vámi chce mluvit. Na bundě má českou vlajku."

A do...

"I tak ji sem pošli," rozkázala Linda klukovi a snažila se nedat na sobě znát, jak ji ta poslední věta rozhodila.

Biatlonista přikývl a odešel. Když o chvíli později dveře pokoje znovu klaply a Linda zvedla hlavu, opírala se o zeď vedle dveří dívka se světlým culíkem v českém reprezentačním oblečení. Na rtech jí pohrával pobavený úsměv. "Zdravím tě, sestřenko."

---

Je to krátký, já vím, ale nešlo mi to natáhnout 🙄 Příště se můžete konečně těšit na kapitolu psanou z pohledu Klær 😉