Biatlon: Závod bez cíle

13. Falešný poplach

To, v co jsme před Vánocemi já a Ida někde v koutku duše tajně doufaly - že se na začátku ledna třeba sejdeme ve světovém poháru - se nesplnilo. Ani norský, ani český svaz se nerozhodl dát nám šanci, a místo toho jsme obě obdržely pozvánku na IBU Cup v italském Martellu.

Dorazila jsem sem na vlastní pěst, o den později než zbytek týmu. Nemohla jsem se dočkat, až Verče povyprávím o svých prázdninách... Jaké však bylo moje překvapení, když jsem otevřela dveře "našeho" pokoje a narazila uvnitř na Elišku Václavíkovou.

"Jé, ahoj Eli. Co tady, hm, děláš?" zeptala jsem se trošku zaraženě. "My bydlíme spolu?"

"Jo, tentokrát to tak vyšlo," přikývla Eliška. "Nevadí ti to, že ne?"

"Samozřejmě že ne, ale kde v tom případě bydlí Verča?"

"Verča tady není."

Prudce jsem se k ní otočila.

"Nedívej se na mě tak, já si to nevymyslela. Vyměnili ji za Kačku, tu dobrou juniorku. A ještě jedna změna, vrátila se k nám Terka Vinky."

"Vinky je tady?" opakovala jsem nechápavě. "A kdo je místo ní ve svěťáku?"

"Nikdo," pokrčila Eliška rameny. "Egil vzal do Oberhofu jenom čtyři holky."

Tohle byla rána pod pás. Trenéři nechali celé jedno místo ve světovém poháru ležet ladem, místo co by ho nabídli Týně, Elišce, nebo - náhodou - mně?

Sedla jsem si na postel, která podle dokonale ustlané pokrývky čekala na mě. Těch změn bylo na mou osobu příliš mnoho. Uvědomila jsem si, že tady už nepotkám ani Téru Jandovou - o Vánocích oznámila ze zdravotních důvodů konec kariéry. Všechny nás to dost rozesmutnilo, vždyť jí bylo teprve třiadvacet let a měla velmi slušně našlápnuto dál.

Takže týden bez Verči, bez Téry, s vědomím prázdného místa ve svěťáku... a s hrozbou Vetleho na obzoru.

To byla další věc, která mě děsila. Noři se rozhodli dát po Vánocích šanci jakémusi nadějnému nováčkovi z IBU Cupu, což znamenalo, že jejich standardní šestku musel někdo opustit. A nevybrali nikoho jiného než Vetleho.

Kdybychom o tom se Siegfriedem ještě v prosinci nemluvili! Kdyby mi nesliboval, že Vetle v IBU Cupu v žádném případě neskončí! Tohle však nebylo Siegfriedovo rozhodnutí, vymysleli si to na vedení norského biatlonu. Siegfried v tom byl nevinně. Nevěděla jsem však, jestli tady Vetle je nebo není, takže jsem se na návštěvu k Norům nijak zvlášť nehrnula, jakkoliv jsem chtěla vidět Idu. Snad se potkáme na tréninku a budu se jí moct zeptat.

Náš první trénink se konal ještě toho odpoledne, ovšem Norky na něm nebyly. Soustředila jsem se tedy plně na seznámení s novým místem. Na závodní okruh jsem najížděla trochu s obavami, protože mi jednou Emilie tvrdila, že v Martellu jsou příšerně těžké tratě. Po prvním kole jsem naštěstí mohla konstatovat, že to není až tak hrozné - Pokljuka byla rozhodně horší.

Ve druhém kole jsem si dovolila na chvíli zastavit a užít si výhled na zdejší hory ozářené sluncem. Moc prostoru jsem ale neměla: během chvilky se za mnou ozvalo charakteristické šustění lyží o zmrzlý sníh a vedle mě zaparkovala Vinky.

"Ahoj! Je tu nádherně, že?"

Přikývla jsem. "Musíš být asi vlastně docela ráda, že jsi tady a ne v Oberhofu, co?" Z toho, co jsem slyšela, v Oberhofu na trénincích zatím jezdili div ne po šiškách. Viděla jsem pár obrázků a víc hnědá než bílá trať působila docela děsivě. Taky mě při pohledu na ni hezky rychle přešlo zklamání, že jsem nedostala pozvánku do svěťáku.