Biatlon: Závod bez cíle

6. Úhel pohledu

Lindu ani v nejmenším nepřekvapilo, že se Švýcaři rozhodli ponechat si ji prozatím v IBU Cupu. Nikdo před ní vlastně ani o žádném rozhodnutí nemluvil - všichni automaticky předpokládali, že Linda pokračuje v nižším poháru. A Lindě taky nic jiného nezbývalo.

Z Kontiolahti se tedy přesunuli do švédského střediska Idre Fjäll. Když Linda zjistila, že je už zase ve Švédsku, radostí zrovna neskákala. Tím spíš, že i tady k večeři podávali tradiční švédské masové koule v rajské omáčce.

Linda trávila celé dny tím, že byla zalezlá ve svém pokoji a vycházela pouze na jídlo. Závodníci za ní pochopitelně docházeli a Linda se snažila odvádět svou práci co nejlíp, to ano, ale o nějakém pokusu vyjít ven, natož jít se podívat na stadion, nemohla být ani řeč.

Když druhý večer v Idre Linda sešla do jídelny a opět spatřila na svém talíři podezřelé hnědé kuličky, málem se na místě otočila a prchla z místnosti.

"Dnes nejsou s rajskou, ale s bramborovou kaší," hájila švédské kuchaře Lydia.

"A-ha," zareagovala Linda a poněkud toporně se posadila. "Koule předpokládám zbyly ještě od předvčerejška a kaši udělali z pytlíku. Snad i moje sestra by zvládla vymyslet nějaké lepší jídlo, a to ji vaření vůbec nebaví."

"Je to náhodou docela dobré," pokrčila rameny Susanna.

"No jo, když vy jste zvyklí pořád chroustat ty suchý nudle, tak vám pak všechno ostatní přijde vynikající," utrousila Linda a se zjevnou nechutí se pustila do jídla. Dívky pochopily, že má zase (nebo ještě pořád?) špatnou náladu, takže jí daly pokoj a dál se bavily jen mezi sebou.

Linda mlčky snědla večeři, i když její žaludek dělal přemety vzad, a odploužila se zpátky nahoru. Moc by si přála, aby tu s ní byla Ema nebo nějaká kamarádka - prostě někdo známý, s kým by si mohla povídat a s kým by se tak nehorázně nenudila. Poprvé vlastně trochu zatoužila připojit se k výpravě svěťáku, protože holky z áčka vypadaly, že se s ní opravdu upřímně chtějí bavit, i když ji neznají a ona nezná je. Určitě by to bylo lepší než tohle, kde se ostatní sice snaží s ní trochu komunikovat, ale moc se jim to nedaří a vlastně na tom ani jedné straně pořádně nezáleží.

Jenomže to bych tady musela strávit aspoň pět let, než by mě vzali do áčka, odpověděla si vzápětí Linda. Čili mám smůlu. Budu celou zimu sedět sama na pokojích podobných tomuhle a poslouchat Lydiiny kecy o pochybné kvalitě zdejší kuchyně.

S povzdechem si začala dělat pořádek ve svých fyzioterapeutických pomůckách, aby se aspoň nějak zabavila. To zas bude týden, pomyslela si pochmurně. A vyhlídky na zlepšení nulové.

«»

"Já se dnes na ten trénink hrozně těším!" vykládala jsem nadšeně Téře Jandové, zatímco jsme společně scházely ze schodů. "Když jsem byla v Idre loni, byly to moje první biatlonové závody v životě, takže jsem byla příšerně nervózní a vůbec jsem nevnímala, jak to tady vlastně vypadá. Úplně jsem se včera při příjezdu podivila, jak je to tady krásný."

"Cožpak o to, krásně tu je," uznala Téra. "Hlavně teď ráno, když tady na severu teprve vychází slunce. Ale s tím těšením bych to zase až tak nepřeháněla. Mám ti vůbec říkat, kolik je tam venku stupňů?"

"Proč bys mi to neměla říkat?" nechápala jsem.

"Protože tě nechci sbírat ze země, až tě trefí šlak," utrousila Téra. "Mínus dvacet sedm."

"Děláš si legraci?" zastavila jsem se v půli schodiště. "Já vím, že minulý týden v Östersundu mívali pravidelně mínus šestnáct, ale dvacet sedm? Švédsko se letos nějak zbláznilo nebo co."