Biatlon: Závod bez cíle

26. S vyloučením veřejnosti

Abych byla upřímná, asi jsem nikdy nezažila tak hrozný večírek. Buď na IBU Cupu neuměli pít, nebo vážně nebyl nejlepší nápad být tam jako jediná střízlivá. Z fleku bych si raději dala klasickou afterparty, která sice končívala dost tragikomicky, ale aspoň měla z mého úhlu pohledu dobrou atmosféru a celkově jsem si ji vždycky dokázala užít.

Tenhle večer bych přirovnala spíš k flámu nevyspělých středoškoláků. Jednoznačně nejhorší byli Francouzi. Jak jsem pochopila z nepříliš duchaplné konverzace s Emilienem Claudem, jeden jejich trenér onemocněl před dvěma dny a druhý to od něj nejspíš chytil, protože dnes narychlo odcestoval domů do karantény. Z toho vyplývalo, že francouzský tým tu byl zcela bez dozoru a tudíž se poněkud utrhl ze řetězu.

Společnost v mém zoufalství mi nedělal nikdo jiný než Ida. Podobně jako já se držela od veškerých nabízených nápojů dál a spíš z dálky kontrolovala, že se zbytek jejího týmu ještě drží na nohou. Norské béčko se ale ukázalo být poměrně disciplinované, nikdo asi nechtěl riskovat vyhazov z týmu. O náhrady by tady rozhodně nouze nebyla a všichni si to moc dobře uvědomovali.

"Ty, Klær," drcla do mě Ida, "nezdá se ti, že támhle ti dva od vás už jsou docela na káry?"

Podívala jsem se směrem, kterým mi ukazovala. "Jó, tam mě to nepřekvapuje. Adam a Miky měli mezi sebou soutěžit o poslední volné místo na mistrovství, jenže oba tady jezdili dost mizerně, takže se trenéři nakonec rozhodli nevzít ani jednoho. Byli z toho dnes po poradě hodně špatní. A tady vidíš důsledek."

"A támhleta šílená holka s tím rozcuchaným drdolem, ta je taky od vás?"

"Jo jo, to je Terka Vinky. Organizátorka téhle akce, mimochodem. Ta popravdě vypadala dost rozjetě ještě před odchodem z hotelu, a to byla naprosto střízlivá."

"Máte velmi zajímavý tým, koukám," poznamenala Ida.

"Iduškoo! Pojď, jdeme oslavit tvou nominaci!" zjevil se vedle nás Johan-Olav a objal svou kolegyni kolem ramen.

Ida se mu jemně, ale důrazně vymanila. "Díky, Johane, ale myslím, že ji raději oslavím nějak jinak."

Johan-Olav trhl hlavou směrem ke mně. "Tuhletu můžeš vzít kdyžtak s sebou, jestli chceš."

"Já ale nikam nejdu! Podívej, támhle na tebe mává Maren," otočila ho Ida čelem k místnosti.

"Kde?" zůstal Johan-Olav tupě civět mezi moře těl před sebou. Ida mi za jeho zády rychlým posunkem naznačila svůj úmysl a během vteřiny jsme společně zdrhly za velký fíkus v rohu. Johan ale stejně nejspíš okamžitě zapomněl, že se s námi bavil, protože prostě zamířil nazdařbůh doprostřed placu.

"To bylo chytré," pochválila jsem Idu.

"Chtěla jsem se ho co nejrychleji zbavit," pokrčila Norka rameny. "Naštěstí mi to ulehčil sám."

"Vzhledem k tomu, jak rád by se prosadil do svěťáku, bych čekala, že zrovna on bude chlastat trochu míň," utrousila jsem. "Zbytek týmu se přece zatím drží."

"Teď už nemá co ztratit," pokrčila Ida rameny. "Mužské áčko má narozdíl od ženského pevnou šestičlennou sestavu a na první náhradnické pozici je pro všechny případy neustále připravený Vebjørn. Johan to dobře ví, takže se dnes večer asi vykašlal na veškerou opatrnost."

Ještě chvíli jsme zůstaly zalezlé v koutě, protože jsme nestály o ničí pozornost. Nakonec ale Ida řekla: "Popravdě mám docela žízeň. Něco bez alkoholu tady snad taky seženeme, ne?"

Vůbec se mi nechtělo z našeho úkrytu vylézat, ale přikývla jsem. "Doufám. Můžeme to jít omrknout."

Podařilo se nám z obsluhy vyrazit dvě sklenice kofoly, což jsme vzhledem ke zdejším poměrům považovaly prakticky za výhru v loterii. Potom jsem ne tak úplně žertem navrhla, abychom se s nimi vrátily hezky za fíkus, ale Ida to vzala čistě jako dobrý vtip, protože mě se smíchem nasměrovala ke skupince Francouzek, které na nás vesele halekaly od krajního stolu.