Biatlon: Závod bez cíle

30. Příbuzné

"Proč se pořád tlemíš na celou arénu?" vyzvídala Ingrid. "Řekni mi to, já se chci taky zasmát!"

"Já se ničemu nesměju," snažila jsem se jí to vysvětlit už asi potřetí. "Já si prostě jenom neskutečně užívám každou minutu."

"Je mi líto, že nebudeš závodit," zamumlala Ingrid. "Hrozně bych ti to přála, protože to by byl teprve zážitek."

"Podívej, já jsem šťastná i za tyhle tréninky. Kde jinde bych mohla jezdit s tebou? V závodě těžko, zdrhla bys mi na prvních deseti metrech."

Ingrid zajiskřilo v očích. "Vyzkoušíme to?"

"Né, prosím," protáhla jsem znechuceně. Nechtěla jsem vidět, jak špatně na tom v porovnání s ní jsem. "Radši šetři síly na zítřek a neplýtvej jimi na moje porážení."

"Stejně tomu neunikneš," zazubila se Ingrid. "Přece si nemyslíš, že nedojde na vzájemný duel, když jsme spolu dva týdny na jednom místě!"

"Dva roky zpátky jsme byly celou zimu spolu a tuhle potřebu jsi neměla," zabručela jsem.

"Tehdy jsi ještě skoro ani neuměla lyžovat," mávla rukou - nebo spíš hůlkou - Ingrid. "A Klær, než na to zapomenu: Johannes mě prosil, abych se tě zeptala, jestli se někdy můžeš stavit u nás, protože jinak s tebou on a Tarjei nemají prakticky šanci mluvit. Ženské a mužské tréninky jsou tady striktně oddělené a vždycky je mezi nimi aspoň hodinová mezera, takže se na stadionu budete celou dobu dokonale míjet."

"To je sice hezké, ale pokud vím, vy bydlíte v té díře kdesi deset kilometrů za staďákem," rozhodila jsem ruce. "Za á se se tam nedostanu, za bé mě tam nikdo nepustí. I když jsem náhradník, jedu ve stejném tréninkovém režimu jako ostatní. Nemůžu si dělat, co chci. Kdy už to ti dva pochopí? Oni taky nemůžou jen tak přijít za mnou, když se jim zrovna zachce."

"Právě proto chtějí, abys přišla ty," ušklíbla se Ingrid. "Ale nemysli si, já chápu, že to nejde. Rovnou jsem Johannesovi říkala, že je to hovadina, ale škemral, abych se tě aspoň zeptala."

"Tak ses zeptala a večer můžeš Johannesovi říct, že je to dvojitá hovadina."

"Stejně něco vymyslí," pokrčila Ingrid rameny. "Na ty sprinty tady budeš?"

"Ráda bych," povzdechla jsem si. Na včerejší smíšenou štafetu mě Egil nepustil a musela jsem na ni se zbytkem svého týmu koukat v televizi. Dost mě to rozhodilo, protože jsem předpokládala, že u všech závodů budu moct být přítomná. "Každopádně se trenérů znovu zeptám. Když je přece stejně jasné, že minimálně tento týden mě žádný závod nečeká, tak by mě mohli pustit, ne?"

"Taky si říkám," přisvědčila Ingrid. "Nemají důvod držet tě zavřenou na hotelu."

"Udělám všechno pro to, abych tady byla," slíbila jsem. "Přece nakonec nepřijdu o celé mistrovství, když jsem přímo v centru dění."

Ještě toho večera jsem s tím skutečně zašla za Egilem a tentokrát byla jeho odpověď kladná. Směla jsem být na stadionu v době konání obou sprintů i stíhaček. Okamžitě jsem psala Johannesovi a domluvili jsme se, že se sejdeme zítra před závodem.

«»

"To je rachot, co?" snažila jsem se překřičet publikum na tribunách, aby mě Johannes vůbec slyšel. "Já nechápu, jak to ti lidi dělají. Nikde jinde ze sebe tolik zvuků nevyloudí."

"Proto je milujeme," věnoval mi Johannes široký úsměv. V úplně obyčejné bundě bez jediného loga, slunečních brýlích a čepici byl skoro k nepoznání, což byl samozřejmě účel. Poté, co pochopil, že s ním nebudu celou dobu stát v bezpečí trenérské zóny, si zašel do buňky pro maskovací výbavu, jak tomu říkal, a společně jsme se vydali do vřavy. Tedy... tak napůl. Úplně opustit prostor za plůtky Johannes odmítl s odůvodněním, že prostě nechce riskovat, že by ho někdo poznal uprostřed plné tribuny, protože v takovém případě by se z ní už do konce života nedostal. V tom jsem s ním musela souhlasit, takže jsme se nejvíc drželi v prostorech, kam běžní diváci nemohli, ale které byly doslova přímo pod tribunami. Já jsem jim říkala mediální boxy, protože se jednalo o jakési čtvercové malé ohrádky, kdy každá byla vyhrazená pro televizi jednoho státu.