Biatlon: Závod bez cíle

22. Návrat na scénu v plné síle

Na zapípání hodinek jsem už čekala jako na smilování. Sotva se ozvalo, spustila jsem ruce s hůlkami k bokům a dovolila svým lyžím, aby mě setrvačností dovezly ještě o kousek dál. Pak jsem konečně zastavila a zhluboka se nadechla.

Očekávala jsem, že když máme jeden z posledních dnů před mistrovstvím Evropy, budeme dělat něco milosrdnějšího než intervaly. Zítra budeme všechny úplně vyřízené.

"Tak co, Kláro? Jak to dnes šlo?" zajímal se Jirka.

"Jsem dost zadýchaná," připustila jsem neochotně.

"Kdo by nebyl," uchechtl se Jirka. "Jdi zavčasu zregenerovat, ať nám do zítřka neztuhneš jak želé v mrazáku."

"Díky," utrousila jsem a zamířila k buňkám se převléct. Sice jsme o tom s Jirkou nemluvili, ale oba jsme byli po dnešku spokojení. Byla jsem zpátky. Ta část mých sil, o kterou mě před dvěma týdny připravilo to pitomé nachlazení, už mi byla opět k dispozici, takže jsem se ani trochu nešetřila a na každém tréninku makala naplno. Ve hře toho bylo hodně.

Osrblie byl navíc můj oblíbený areál. Už loni se mi tady líbilo a letos se mi tu jezdilo stejně dobře. Z Ridnaun jsme jeli rovnou sem, takže jsme se tu připravovali už týden. Další plus. Mezi děvčaty jsme byly čtyři: já, Vinky, Týna a Eliška, všechny se stejnou šancí získat si zde sympatie trenérů á-týmu a nominaci na mistrovství světa. Mezi sebou jsme tyhle věci neřešily, ale bylo mi jasné, že všechny tak trochu doufáme.

Dnes na Slovensko konečně dorazila i Ida, která se narozdíl ode mě dočkala vytouženého návratu do světového poháru a minulý týden závodila v Anterselvě. Pak byla ovšem poslána zpátky k nám s tím, že i ona musí o své místo v sestavě ještě zabojovat.

Zatím jsme spolu ani nestihly mluvit, jen jsme na sebe zdálky kývly v jídelně. Byla jsem ale ráda, že tu Ida je: aspoň jsem věděla, že tady mám někoho blízkého, za kým můžu v případě potřeby zajít. S děvčaty z českého týmu jsem se sice taky přátelila, ale neměla jsem nikdy pocit, že bych s některou z nich byla vyloženě dobrá kamarádka. Ještě tak s Verčou, tam ano, jenže ta tu nebyla a vypadalo to, že do konce sezóny se už nejspíš nikde nepotkáme. Verča byla letos ještě posledním rokem juniorka, zatímco já z této kategorie vypadla už loni na jaře.

Večer jsem si dovolila trošku prasárnu a z nabídky jídel jsem si vybrala pravé slovenské halušky. Byl poslední večer, kdy to připadalo v úvahu - pozítří už se závodilo, takže zítra budu muset sekat latinu a chroupat nějaké těstoviny. Ale dnes, navíc po těch vyčerpávajících intervalech, jsem cítila, že to bude v pohodě. Samozřejmě jsem se okamžitě stala středem pozornosti.

"Ó, naše Klárka testuje novou metodu?" rýpaly do mě holky. "Že by brynza fungovala jako hnací motor?"

"Ta tě popožene leda tak při cestě na záchod," poznamenal Adam. Tereza a Eliška se mohly potrhat smíchy.

"Však zítra ještě nejedeme," opáčila jsem nevzrušeně, i když vevnitř jsem zatínala zuby. "Nemusíte se bát, že bych kvůli nějakým technickým problémům nestihla start."

Proč jsou tyhle holky někdy hrozně fajn a jindy na zabití? A to doslova, ne jako v případě Johannese nebo Tarjeie, říkala jsem si, zatímco jsem dojídala svou porci a snažila se ignorovat poznámky svých nejbližších sousedů.

Po jídle jsem se nenápadně vytratila z jídelny, zatímco zbytek zůstal ještě sedět u stolu a povídal si. Myslela jsem si, že se mi podařilo odejít tak, aby si toho nikdo nevšiml, ale sotva jsem ušla deset kroků, někdo za mnou zavolal: "Klárko!"

Zastavila jsem a počkala, až ke mně Ondra doběhne. "Všiml jsem si, jak jsi hned po večeři vypadla. Neber si ty jejich poznámky osobně. Jen se chtějí pobavit a bohužel jsi trochu na ráně, protože jsi mezi námi pořád velice krátce. Ber to tak, že ostatní se navzájem znají roky."