Biatlon: Závod bez cíle

8. Když máte nejsilnější tým na světě

Siegfried Mazet řešil vskutku nelehké dilema. Seděl ve svém pokoji alias ve své dočasné kanceláři pro tento týden, před sebou měl rozložených nejmíň deset různých statistik, srovnání a výsledků, a stále nebyl schopný dojít k žádnému závěru.

Své trenérské kolegy Patricka, Egila a Sverreho už pro jistotu vyhodil, protože z jejich pokusů radit mu ho začínala brnět hlava. Čtyři lidé, čtyři různé názory - takhle by k rozhodnutí nedospěli ani do Vánoc. A on k němu musel dojít do večeře.

Nervózně mrkl na hodiny: už bylo skoro půl šesté. Moc času mu nezbývá. Připadal si víc ve stresu než biatlonista před svým prvním startem mezi elitou.

Situace byla následující: vzhledem k tomu, že Endre Strømsheim v minulé sezóně vyhrál celkové hodnocení IBU Cupu, získal norský mužský tým možnost rozšířit startovní kvótu o jednoho závodníka, a to podle nových pravidel na první dvě zastávky světového poháru. To znamenalo, že jak v Östersundu, tak v Hochfilzenu posílal Siegfried do závodů hned sedm kluků místo klasických šesti. To teď ale mělo skončit. Všechny závody v Hochfilzenu byly odjeté a pro příští týden si může v áčku ponechat jen šest biatlonistů. Jenže podle jakého klíče má rozhodnout, kterého pošle do IBU Cupu?

Pochopitelně ve svěťáku musí zůstat Tarjei, který do sezóny vlétl přímo fantasticky. V Hochfilzenu bral zlato ze sprintu a bronz ze stíhačky, předtím v Östersundu byl ve sprintu stříbrný. Siegfried si popravdě ani nepamatoval, kdy naposledy viděl svého nejstaršího svěřence v tak skvělé formě. A co bylo hlavní - tím stíhacím závodem si Tarjei zajistil žlutý dres, který se mu do rukou dostal po dlouhých dvanácti letech.

Zůstane samozřejmě i Johannes, i když ten měl začátek, upřímně řečeno, na jeho poměry otřesný. Hlavně ta střelba, achich ouvej... Ale právě v tom posledním důležitém stíhacím závodě se dokázal znovu vrátit na nejvyšší stupínek, takže snad to teď už bude lepší.

Co se Sturlou? Letos je na tom zatím velmi bídně, co se týče běhu, všichni ostatní kluci ho na trati poráží. Na druhou stranu pořád perfektně střílí a je klíčovým článkem štafet.

Kdo naopak střílí poměrně nahodile, je Johannes Dale. Neuvěřitelně se však vypracoval na lyžích a zatím jezdí stejné časy jako druhý Johannes, ne-li dokonce o trošku rychlejší.

Vetle Christiansen - to je další neznámá. Je zatím trochu oslabený nějakou infekcí, která ho postihla před začátkem sezóny, ale jezdí stabilně a taky je důležitý pro štafety.

A pak ti dva mladí, Endre a Vebjørn. Ti zatím jakousi vyrovnanost především ve střelbě trochu postrádají, ale na druhou stranu - copak se dá o patnáctém místě říct, že to je nestabilní výsledek?

Všechny tyto myšlenky Siegfriedovi kolovaly hlavou, zatímco zas a znovu srovnával běžecké časy, procenta střelby a kdoví jaké další údaje. Už ale moc dobře věděl, že ať nakonec vybere kohokoliv, bude to vůči tomu člověku extrémně nespravedlivé. A to se raději snažil nemyslet na IBU Cup, kde čekalo nastoupených dalších pět nadějných kluků, kteří si jistě dělali zálusk na svůj první start ve svěťáku.

Siegfried s tlumeným zaklením smetl papíry na kraj stolu. "Na tohle já nemám nervy!" Několik papírů sklouzlo přes okraj a ladně se sneslo k zemi. Siegfried si jich nevšímal. "Radši budu každý den snášet Johannesovy a Tarjeiovy vylomeniny, než abych musel některého z těch kluků poslat do béčka. Jak bych mu to asi tak odůvodnil? Sorry, byl jsi až třináctý, do svěťáku nepatříš?"

"Ziggy, uklidni se," promluvil ode dveří Patrick.

"Co ty tady děláš?" koukl po něm překvapeně Siegfried.