Biatlon: Závod bez cíle

7. Rozcestí

V sobotu se v Idre Fjäll jely opět sprinty - to byla jedna z nevýhod IBU Cupu, že se tu klidně mohly jet dvakrát po sobě tytéž disciplíny. Ten druhý sprint byl ale poněkud důležitější, protože na něj navazoval nedělní stíhací závod. Velmi mě tudíž potěšilo, že jsem ho zvládla lépe než ten první a do stíhačky jsem vyrážela z dvacáté sedmé pozice, navíc jako nejlepší Češka.

V neděli v Idre panovaly dost nechutné podmínky: k mrazu se přidal vítr, který všem znatelně ztěžoval práci na střelnici. A to bylo přesně něco pro mě. Zatímco ostatní děvčata sekala jednu chybu za druhou, já jsem pomalu a nenápadně proplouvala pořadím vzhůru až na senzační patnácté místo - můj doposud nejlepší výsledek v Cupu.

"Teda, ty letos docela válíš," pochválila mě po závodě Eliška. "Nikdy bych nebyla řekla, že tak brzo budeš o tolik lepší než já."

"Máš jen špatný start sezóny," namítala jsem. "To se brzo spraví, uvidíš. Pak mě začneš pravidelně porážet. Loni jsi přece jezdila skoro celou zimu ve svěťáku."

"No, a letos tam s takovou budeš jezdit ty," opáčila Elza a šla si posbírat věci.

Chvíli jsem nad tím uvažovala. "Tak jako nestěžovala bych si," usoudila jsem nakonec už spíš pro sebe, protože všichni ostatní stihli mezitím z buňky odejít. Rychle jsem se rozběhla za nimi - co kdyby mi Jirka náhodou hodlal oznámit, že pro mě má letenku na svěťák?

Ta myšlenka, byť byla poněkud absurdní, mě natolik chytla, že jsem jí snad na chvíli i uvěřila. Můj vzdušný zámek se ale zbortil ve chvíli, kdy jsem se na chodbě hotelu málem srazila se svým bývalým trenérem Alešem Ligaunem. Aleš v současnosti trénoval kluky z béčka, což znamenalo, že jsme se ho tak docela nezbavily. Bohužel.

"Co tady lítáš jak splašená?" zahudroval na mě. "Upaluj si sbalit věci, čeká nás noční přejezd do Norska."

Takže žádný svěťák. Smůla. Ale na druhou stranu, uvědomila jsem si vzápětí, mě to zrovna teď nemusí až tak moc mrzet, protože IBU Cup pokračuje v norském Sjusjøenu a tam jsem se vždycky chtěla podívat.

V Sjusjøenu se letos sice jely předsezónní testovací závody, kterých se zúčastnil celý český tým, ale já tam jako na potvoru nebyla. Těsně před odletem jsem chytila jakousi rýmičku, ze které jsem se sice rychle dostala, ale Jirka se Zdeňkem mě stejně nechali doma. Pro jistotu. Mrzelo mě to o to víc, že jsem se moc těšila na společný závod se všemi Norkami, včetně těch z áčka. K tomu teď sice už nedojde, ale do Sjusjøenu jsem se stejně moc těšila. Pravda, kdyby to bylo někde v Německu, asi bych tolik nadšení neprojevovala. Už jen známka "je to v Norsku" mi stačila k automatickým kladným předpokladům.

Protentokrát jsem tedy uposlechla Alešův příkaz a skutečně si zabalila všechny věci. Následně jsem sbalila ještě dobrou půlku Verčina kufru, protože se opět někde zakecala a nebýt mě, neměla by nejmenší šanci stihnout odjezd.

"To je slávy, že jsi taky dorazila," zašklebila jsem se, když se konečně objevila ve dveřích. "Buď té lásky a ten zbytek si spakuj sama, já ještě potřebuju něco vyřídit. Nezapomeň, že za třicet pět minut musíme stát i s věcmi dole na parkovišti." Připadala jsem si občas docela otravně, když jsem ostatní takto poučovala, ale pravda byla taková, že to většina lidí okolo mě oceňovala. Třem čtvrtinám týmu šly informace od trenérů jedním uchem dovnitř a druhým ven, takže nebýt mě, nevěděli by ani časy svých vlastních startů.

V rychlosti jsem si zaběhla za Ragnhild - vracela jsem jí krabičku norských tejpů, které mi půjčila na závod a které byly o dost lepší než ty, které jsme měli k dispozici v českém týmu. Doufala jsem, že mě někdo stačil během závodu vyfotit, protože s těmi bleděmodrými nálepkami na tvářích, nosu a čele mi to stoprocentně ohromně slušelo.