Biatlon: Závod bez cíle

12. Vánoce ve Skeikampenu

Bylo zvláštní projíždět sjusjøenským areálem jen ve dvou. Nikde ani noha, střelnice prázdná, jen já a Ida jsme si tu společně trénovaly.

Obě jsme tu po posledním letošním závodu zůstaly, zatímco všichni ostatní odjeli domů. Ida to však měla o dost jednodušší: její domov byl v Lillehammeru, krásném městečku vzdáleném sotva pár kilometrů od Sjusjøenu. I ona tedy bydlela doma, zatímco já si domluvila dalších pár dní v našem hotelu. Každý den jsme se dohodly na nějakém společném tréninku a pak se sešly buď přímo na stadionu, nebo na některé z mnoha běžkařských stop v okolí.

Byla jsem ráda, že Ida bydlí tak blízko, protože jinak bych tu byla celé dny sama jako kůl v plotě, a to už bych se snad vážně raději vrátila domů. Moje rodina přijala zprávu o mém rozhodnutí poněkud rozpačitě. Táta mi alespoň vyjádřil podporu a pochopení, máma mi jen řekla, že mám dát vědět, až se budu chtít vrátit.

Popravdě řečeno jsem sama nevěděla, jak dlouho tady zůstanu. Původně jsem si říkala, že bych tu mohla být zhruba ten týden po skončení IBU Cupu a před Štědrým dnem, který letos vycházel na neděli, odjet domů. Na druhou stranu mi bylo vlastně docela trapné přijet si, až bude doma všechno hotové a nachystané.

Přemýšlela jsem o tom celý náš trénink, ale na žádné ideální řešení jsem nenarazila. Nakonec jsme se odpoledne s Idou rozloučily, ona se rozjela do Lillehammeru a já se pěšky vydala zpátky na svoje ubytování.

Před hotelem jsem si všimla stát velkého BMW, které tady určitě nebylo, když jsem odcházela na stadion. Asi nějací boháči přijeli na prázdniny, pomyslela jsem si, obešla tu velkou mašinu a chtěla zamířit do lyžárny, když vtom se dveře auta otevřely a ven vyskočil... Johannes osobně.

Údivem jsem otevřela pusu. "Kde se tady bereš?" vypadlo ze mě.

"Jdu vyzvednout jednu praštěnou biatlonistku," zasmál se. "Sbal si svoje věci, pojedeš s námi do Skeikampenu. Přece si nemyslíš, že bychom tě tady nechali na Vánoce samotnou?"

"To - to..." Měla jsem na jazyku milion otázek, ale v dané chvíli jsem nebyla schopná žádnou z nich rychle zformulovat.

"Tak utíkej," popostrčil mě Johannes. "Všechno ostatní si můžeme říct až po cestě."

"Tak - tak na," vrazila jsem mu do ruky lyže a hůlky a rozběhla se nahoru pro svůj kufr. V rekordním čase jsem s ním stála zase venku. "Do toho mám nasednout?" zastavila jsem se před autem.

"Sponzoři jsou k nám štědří," zazubil se Johannes. "Vůbec se toho neboj, je to báječná mašinka."

Já jakožto člověk zvyklý na maličkou otřískanou Škodovku jsem se uvnitř takového monstra cítila značně nepatřičně. K mému překvapení se na to ale dalo docela rychle zvyknout. Jakmile jsem se tedy vzpamatovala, spustila jsem na Johannese příval otázek. "Jak jsi věděl, kde jsem?"

"Ida tě práskla," zašklebil se. "A ani o tom neví. Včera dala na Instagram vaši společnou fotku z tréninku. Zbytek jsem si už zjistil sám."

Ach ty sociální sítě, asi se nikdy nenaučím je používat. "A kam vlastně jedeme? Jaký máš plán?"

"Jaký máš ty plán?" oplatil mi Johannes otázkou.

"Já vlastně pořád nevím," přiznala jsem. "Nějak se mi nechce jezdit na svátky domů, ale zase je nechci trávit úplně sama."

"Teď už přece nejsi sama," mrkl na mě. "Máš tady nás."

"Ale... přece vás nemůžu otravovat o Vánocích," namítla jsem.