Biatlon: Závod bez cíle

29. Jde se na rande

Linda neměla nejmenší ponětí, kde chce pátrat po informacích ohledně Sandry. Ono se to snadno řekne - hledat i mimo švýcarský tým, ale jak? To má přijít k náhodnému člověku na stadionu a říct pěkně prosím, slyšel jste někdy o Sandře Flunger? Pokud ano, můžete mi o ní něco říct? Tak takhle asi ne.

Přesto se Linda na ten stadion vydala, a to hned z několika důvodů: měla to pár kroků, chtěla se podívat na trénink a hlavně doufala, že ji třeba něco napadne přímo na místě.

Ze všeho nejdřív zamířila do starého osvědčeného místa, do zatáčky před střelnicí. Normálně se tady člověk mohl opřít o hrazení a krásně sledovat okolo projíždějící biatlonisty, ale, jak se vzápětí ukázalo, dnes to ještě nešlo. Skupinka dobrovolníků totiž to hrazení teprve stavěla pod velením nějakého povědomého chlápka.

Linda se pro jistotu zastavila pár metrů od nich. Ten je mi ale sakra povědomý. Kdo to může...

V příštím okamžiku dotyčný začal mluvit a Lindě to bylo okamžitě jasné. Co slovo, to dvě sprosťárny. Takhle se vyjadřoval jedině... Zbyšek! No to nene, s tím já už víckrát nechci mít co do činění! zařadila Linda zpátečku. Jediné štěstí bylo, že Zbyšek si ji při svých mozkových kapacitách nemohl pamatovat.

Po chvilce obcházení dokola a vzpomínání se Lindě podařilo najít průchod k jedné z mimostadionových tribun. Sice tady nejezdilo tolik závodníků, ale aspoň tu byl klid; dobrovolníci sem zřejmě ještě nedošli, protože kovový plůtek oddělující trať od diváků chyběl úplně.

Okolo se prohnalo pár testujících servisáků, potom jeden osamocený Fin a pak zavládlo ticho. Dobře, tady toho z tréninku moc neuvidím, otočila se Linda k odchodu, když vtom k ní zpoza zatáčky dolehly hlasy. Blížila se nějaká větší skupina. Tak ještě na ty si počkám a pak půjdu omrknout střelnici, rozhodla se.

Čtyři kluci v norských kombinézách na trénink podle všeho dost dlabali. Jinak se nedala vysvětlit skutečnost, že přijížděli doslova krokem a živě si povídali. V jednom z nich Linda dokonce poznala toho problémového Christiansena a v druhém Johannese Daleho. Třetího tipovala na jednoho z legendárních bratrů Bø, ale ještě ji nikdo nenaučil je od sebe rozeznávat, takže si nebyla jistá, jestli se jedná o Tarjeie nebo Johannese.

Čtvrtý biatlonista, do této chvíle schovaný za Christiansenem, si náhle vyšlápl do krajní dráhy a zastavil přímo před Lindou. Něco křikl norsky za ostatními, kteří pokračovali v ťapání do kopce, a pak se obrátil k ní. "Ahoj! Rád tě zase vidím." S naprostou samozřejmostí si sundal lyže, zapíchl je do měkkého sněhu pod navezenou tratí a seskočil dolů k Lindě.

"A-ahoj," vypravila ze sebe překvapená Linda. "Nemáš náhodou trénovat?"

"Asi bych měl," trhl Endre rameny. "Ale stejně si nezazávodím dřív než v pátek, takže těch pár minut mě teď nezabije."

"Pár minut možná ne, ale tvůj trenér by mohl," opáčila Linda.

Endre se dal do upřímného smíchu. "Siegfried? Ten jo," uznal. "Nepatřím mezi jeho nejoblíbenější svěřence, abych tak řekl."

"Proč?" nechápala Linda. "Copak mu jde jenom o vítězství?"

"To ne, ale myslí si o mně, že jsem až moc ambiciózní," protočil Endre oči. "Jako by existoval nějaký mladý norský biatlonista, který by takový nebyl."

"V tom případě by ses měl honem rychle vrátit na běžky a jako správný ambiciózní Nor pilně trénovat," pousmála se Linda škodolibě.

"Však už jdu," přikývl k jejímu překvapení Endre. "Jen jsem chtěl využít toho, že jsem tě tu uviděl, abych se tě zeptal, jestli bys nechtěla - no, jestli se nechceš zase se mnou zítra dívat na smíšenou štafetu," dostal ze sebe na poslední chvíli úplně něco jiného, než původně zamýšlel.