Biatlon: Závod bez cíle

25. Krok k úspěchu

Jestliže jsme u vytrvaláku trochu nadávaly na vítr a sněžení, ještě jsme netušily, co si pro nás Slovensko připravilo ve stíhačce. Kluci jeli jako první a vyžrali si tu horší část v podobě vodorovných praporků na střelnici a solidní vánice. Jejich střelecké počínání spíš připomínalo trénink žáků, kterým v klubu konečně povolili opravdové malorážky.

Na náš závod se vítr zmírnil jen trošičku a chumelenice pokračovala dál. Tohle bude zábava, pomyslela jsem si pochmurně během vyčkávání na svůj start. Konečně čísla na obří světelné tabuli dospěla do stavu mé ztráty na Idu a já vyrazila na trať. Zcela upřímně - i já se dnes obávala střelby. A to už bylo vážně co říct.

Na průběh celého závodu jsem si potom zpětně ani nebyla schopná vzpomenout. Věděla jsem jen tolik, že jsem na trati jela úplně strojově, s hlavou hodně sklopenou, abych ji chránila co nejvíc před větrem, a že na střelnici jsem pokaždé cvakala jak šílená, protože vítr se točil do všech směrů. Také jsem si uvědomovala, že na každé položce jsem strávila neskutečně moc času, zejména na těch vleže. A... to bylo všechno. Víc jsem si nepamatovala.

Když se přede mnou ukázala cílová rovinka, na chvíli jsem nechápala, co tam dělá a proč už jedu do cíle. Teprve po protnutí cílové čáry a kratším vydýchání jsem se dostatečně vzpamatovala, abych si uvědomila, že mám ten šílený závod za sebou.

Pak jsem pohledem vyhledala výsledky. Zatraceně! Ta zrzavá Norka, Maren Kirkeeide, znovu vyhrála - tento týden už podruhé. To pro Idu z hlediska nominace nebylo dobré. Moje kamarádka dnes skončila čtvrtá, ale potěšila mě Emiliina stříbrná pozice. Sjela jsem pohledem od Norek níž; své jméno jsem našla záhy, figurovalo na desáté pozici.

Počkat, já měla jen jednu chybu? podivila jsem se. Navzdory těm podmínkám? Asi to tak vážně bylo... Takže jsem se dostala letos už podruhé do první desítky IBU Cupu! Wow. Kdyby mi to někdo řekl před rokem, asi bych se mu do očí vysmála, jaké kecy se mi tu snaží namluvit.

Povzbuzená svými výsledky jsem se samozřejmě těšila na nedělní závěrečnou smíšenou štafetu, ale nakonec jsem měla volno. Trenéři mě dali na finiš a na třetím úseku naši štafetu dojel někdo o kolo - nechtěla jsem toho "někoho" přímo pojmenovávat, ale měla jsem velmi důvodné podezření, že to byla Ida - takže na mě vůbec nedošla řada. Asi bych si měla zvyknout, že IBU Cupové štafety v podání českého týmu nikdy nebyly žádná sláva.

V podvečer se konečně konala všemi tak dlouho očekávaná porada. Jirka nejprve stručně zhodnotil mistrovství Evropy, každé z nás řekl nějaký krátký komentář k jejím výsledkům a následně přešel k té hlavní záležitosti, která všechny zajímala. "Hovořil jsem už s Egilem, který vaše výsledky samozřejmě na dálku sledoval také. Probrali jsme spolu všechny alternativy a poměrně rychle jsme dospěli ke shodě." Stočil pohled ke mně. V ten moment jsem skoro ani nedýchala. "V porovnání s loňskou sezónou zatím předvádíš ohromný posun vpřed, Klárko. Střílíš stále stejně výborně, ale podstatně jsi se zlepšila v rychlosti i technice na lyžích. Prokázala jsi to už v prosinci, když ses poprvé dokázala dostat do elitní desítky. Tady se ti to podařilo podruhé, čímž jsi jen potvrdila, že v Sjusjøenu to nebyla náhoda. Navíc, pokud mohu jako tvůj trenér takto soudit, jsi momentálně ve skvělé formě. Tento týden jsi předvedla z našich děvčat jednoznačně nejlepší výkon. Gratuluji... nejen k nim, ale především k nominaci do Nového Města."

Holky mě hned nadšeně začaly plácat po zádech a vypadalo to, že z toho mají upřímnou radost. Asi jsem je soudila trochu nespravedlivě, mají mě tu rády, pomyslela jsem si trochu dojatě.