Biatlon: Závod bez cíle

27. Skupina pro blázny

"Ahoj tati. Jo, už jsem ve vlaku. Mohl bys pro mě odpoledne prosím přijet na nádraží? Mám strašně moc věcí a pěšky bych to šla půl hodiny. Děkuju, jsi zlatý. Co, v Ostravě? Ne, v Ostravě nepřestupuju, až v Olomouci. Jasně že to jede přímo! Zavolám ti, až se budeme blížit k nádru. Jo a tati? Jede se mnou jedna kamarádka z biatlonu, časově jí nevychází přesuny, takže jsem jí nabídla, že může být týden u nás. Že ti to nevadí?" Napjatě jsem se odmlčela a poslouchala. "Skvělý, fakt moc děkuju. Mamce to samozřejmě vysvětlím. Tak zatím ahoj." Odložila jsem mobil a úlevně vyplázla jazyk. První krok bychom měli za sebou.

"Tak co?" zajímala se Ida, která z mého hovoru samozřejmě nerozuměla ani slovu. "Nevadí vašim, že tam budu?"

"Táta je s tím úplně v pohodě," uklidnila jsem ji. "Akorát že z legrace prohodil když k nám domů nepřivedeš ta vaše Béčka, tak je to v klidu. Radši jsem mu neříkala, že jsi taky Norka."

Ida se zatvářila vyplašeně. "Bratři Bø by mu vadili?"

"Ne, o to nejde," vysvětlovala jsem. "Spíš máma by úplně brutálně vyšilovala, že nemá uklizeno, navařeno a napečeno pro tak vzácné hosty, a pak by se pustila do mě, jak jsem si vůbec mohla dovolit přivést někoho tak známého do naší obyčejné vesničky. A vůbec by nemělo smysl jí vysvětlovat, že bratrům je úplně šumák, jestli spí v prachových peřinách nebo někde pod širákem. Tím nechci říct, že u nás budeš spát pod širákem!" dodala jsem rychle.

"Snad vážně nebudu nikomu vadit," zabořila Ida hlavu do dlaní.

"Ničeho se neboj, táta a ségra z tebe budou nadšení a mamku si pořeším sama," ujistila jsem ji.

Když jsme o čtyři hodiny později konečně vystupovaly na důvěrně známém maličkém nádražíčku místní lokálky, docela se mi ulevilo. Slovenský vlak nabral cestou hodinové zpoždění, díky čemuž nám samozřejmě ujel první přípoj z Olomouce a musely jsme čekat na další. Kdokoliv jiný by to nejspíš zvládal relativně v pohodě, možná by si zanadával a pak by si prostě šel koupit něco k jídlu a čekal by. Ovšem my jsme musely neustále hlídat naše dva obří lodní kufry, můj batoh, Idinu příruční tašku, dvě pouzdra s malorážkami - jednoznačně největší zdroj problémů - a dva univerzální páry lyží, které jsme si pro jistotu vzaly s sebou, kdyby náhodou byl někde v okolí mého domova sníh. Zbytek lyží jsem s chutí přenechala našim servismanům, protože kdybych měla vláčet domů nějakých deset párů nebo kolik mi jich vlastně patřilo, asi by mě kleplo.

"Ahoj, Klárko! Rád tě konečně zase vidím," vítal mě před nádražní budovou táta a hned mi odlehčil od toho zatraceného loďáku. Následně se otočil k Idě. "Vítejte u nás, slečno, rád vás poznávám."

"Ehm, tati, Ida ti nerozumí," začala jsem honem zachraňovat svou nebohou kamarádku a raději jsem hned přešla do angličtiny. "Takže, Ido, tohle je můj táta, a tati, tohle je Ida Lien."

Pokud jsem měla trošku obavy z jeho prvotní reakce, bála jsem se zbytečně. "Já si říkal, že jsi mi nějaká povědomá!" plácl se do čela. "Snad se nějak domluvíme, angličtina není zrovna moje nejsilnější stránka. Kdyžtak bude Klárka překládat."

"Moc vám děkuji, že u vás můžu tento týden zůstat," špitla Ida. "Víte, byla jsem dodatečně nominovaná na zdejší mistrovství světa a bylo by pro mě docela nepraktické jet do Norska a pak zase hned sem."

"To je jasné, však já tě tu rád vidím," přikyvoval táta. "Díky si schovej spíš pro mou ženu."

"Myslíš, že bude máma vyšilovat?" zeptala jsem se polohlasem a česky, když jsme naložili všechny naše věci do auta a vyjeli k domovu.