Biatlon: Závod bez cíle

15. Já si tě pamatuju

"Proč ten strop duní?" postěžovala si Linda podrážděně.

"Vím já?" zabručela Elisa, která ležela na břiše na Lindině lehátku. "Jé, to je úleva. Já vážně nevím, z čeho mě bolí celé tělo, když jsem dnes nezávodila."

Linda Elisin spokojený povzdech ignorovala. "Ten strop nejen že duní. On se dokonce snad i prohýbá."

Elisa zdvihla hlavu. "Hm. Víš, kdo bydlí nad tebou?"

"Jak bych se to asi tak dozvěděla?" rozhodila Linda ruce. "Ačkoliv Amy myslím říkala, že o patro výš jsou Norové."

"Tak to je jasný. Zase něco oslavují. Mají to už beztak dávno zapsané v denních harmonogramech," podotkla Elisa.

Linda se ale jejímu vtipu nezasmála. "Pokud se ke mně propadnou, tak ať si mě nepřejí. A pokud neztichnou, tak taky!"

Elisa se zvedla z lehátka. "Mockrát děkuju."

"Nemáš zač," usmála se konečně Linda. "Snad ti to pomohlo."

"Ale mám. Správně jsi mě tu dnes vůbec neměla mít."

"To, že nejedeš stíhací závod, ještě neznamená, že si nemůžeš zajít za fyzioterapeutem," namítla Linda. "Vážně, ráda jsem pomohla."

"Ó, ty dokonce víš, co se dnes jelo za závody!" pochválila ji Elisa ironicky. "Že by Niklas zahájil svou výuku biatlonologie?"

"Ty už o tom víš? Ten kluk je větší drbna než ty a Aita dohromady," odfrkla si Linda. "Nechci tě odsud vyhazovat, Eliso, ale asi bys měla jít. Já jsem totiž taky na odchodu."

"Vážně?" podivila se Elisa. "A kam jdeš? Na rande?"

Linda do ní zabodla svůj pečlivě vytrénovaný vražedný pohled. "Vidím, že jsem tě s tou drbnou těžce podcenila," utrousila. "Ano, jdu si dát rande s několika nevychovanými Nory."

"No to bude jízda," zašklebila se Elisa. "Kdo dopadne hůř - jejich ega, nebo tvoje hlasivky?"

"Pokud dáváš na výběr z této dvojice... tak nejspíš oboje půjde do háje."

Rozesmátá Elisa zamířila za Aitou a Lenou, zatímco Linda věnovala ještě jeden pohled stropu. Stále se v nepravidelných intervalech otřásal a Lindě se dokonce zdálo, že i lustr se začíná mírně pohupovat. Myslím, že už jsem té trpělivosti měla dost, vy seveřani.

Linda vyběhla do schodů a zastavila se přede dveřmi, které polohou odpovídaly jejímu pokoji o patro níž. Natáhla ruku a chystala se zabušit - obyčejné zaklepání by vevnitř neměli šanci uslyšet - když vtom se za ní ozval něčí hlas: "Tam bych být tebou nechodila."

Linda se prudce otočila a rázem stála tváří v tvář mladé Norce. Norka se nezdála být ani trochu překvapená, že na svém patře vidí vetřelce, naopak na Lindu hleděla s mírným úsměvem.

"Já - tě znám," vypadlo ze zaražené Lindy. "Ano, určitě jsi to ty... ale ty si na mě nemůžeš pamatovat."

"Ale ano, já si tě pamatuji velmi dobře," ujistila Lindu norská biatlonistka. Teď už své pobavení neskrývala. "Nové Město na Moravě, pomocná dobrovolnice. A Klářina sestřenice."

Linda pomalu přikývla. "A ty jsi... Ingrid?" Nebyla si jistá, jestli si její jméno pamatuje správně.

Ingrid souhlasně broukla. "Máš chvilku čas?" zeptala se zničehonic energicky.

"Čas asi mám," odpověděla Linda opatrně. "Proč?"

"Tenkrát v Novém Městě jsem ti řekla, že bych si s tebou ráda popovídala déle, vzpomínáš si? Teď by se to dalo napravit."