Biatlon: Závod bez cíle

23. Není Ema jako Ema

Počasí se rozhodlo, že si z úvodního závodu mistrovství Evropy udělá exhibici svých schopností. Od rána drobně, nepřetržitě sněžilo, mraky seděly nízko nad areálem a - což nerad vidí každý biatlonista - foukalo. A to docela hodně.

Nástřel jsem absolvovala v lyžařských kalhotách a bundě, protože jsem nechtěla mít kombinézu mokrou už hodinu před startem. Narozdíl od loňského šampionátu, kde jsem do vytrvalostního závodu vyrážela s jedničkou na hrudi, jsem dnes měla poměrně vysoké startovní číslo, takže jsem zalezla do buňky a ze všech sil doufala, že se počasí třeba trochu umoudří, než na mě přijde řada.

Chvíli to vypadalo nadějně: když jsem nějakých deset minut po startu první závodnice koukala z maličkého okýnka, zdálo se mi, že už se větve nedalekých stromů ani tolik nekývou a že sníh vzduchem spíš proletuje, než že by se hustě sypal.

To bude dobré, ujistila jsem samu sebe a šla se spokojeně připravovat.

Nebylo. Respektive bylo, ale pouze do té chvíle, než jsem si stoupla do startovní brány. Minimálně mi to tak připadalo.

Prvním kolem jsem se musela doslova probojovat, protože vítr foukal celou dobu proti mě, ať se trať stáčela jakýmkoliv směrem. Příjezd na střelnici byl pro mě paradoxně vysvobozením, i když většina ostatních závodnic by nejspíš omdlévala při představě, jak budou v těchhle podmínkách střílet.

Zalehla jsem na jeden z volných stavů a mimořádnou pozornost jsem věnovala připínání malorážky k vyspravovanému řemínku. I když jsem si pečlivě cvakla podle pokynů, které mi předali kluci u trati, chodily moje rány spíš k levému dolnímu okraji. Snažila jsem se to vykompenzovat posunutím mušky o kousíček doprava, ale stejně mi nakonec jedna rána nespadla. Uklidňovala jsem se myšlenkami, že ostatní dnes také určitě nebudou střílet za nula.

Vítr po mé první položce znatelně polevil, to jsem na trati poznala okamžitě. Husté sněžení ne, ale snažila jsem se ho nevnímat. Čistá rytmická stojka mě povzbudila, ale na další ležce jsem opět minula jeden terč, tentokrát ten poslední. Tady mě to rozčílilo mnohem víc než u první střelby, protože jsem si nebyla vědomá žádné svojí chyby a vítr už foukal jen mírně a navíc stabilně.

Dvě trestné minuty. Taková byla zátěž, kterou jsem si vezla s sebou do cíle, protože i druhou stojku jsem odstřílela čistě. Ach jo, a já si tak věřila, že zvládnu zase odstřílet bezchybně a budu někde vepředu! Dvě minuty jsou na můj běh příliš.

Tyhle myšlenky mi běžely hlavou, dokud na mě v jedné rovince nezařval Janek, jeden z našich servisáků: "Poběž, Kláro, jsi v dvacítce! Udrž to!"

Div jsem po těch slovech nezastříhala ušima. V dvacítce? Vážně, jo? Tak jedem!

Přísahala bych, že žádná z dívek dnes po té náloži patnácti kilometrů nemohla předvést takový finiš jako já. Hnala jsem se přes stadion do cíle, jako bych jela o medaili, a vysloužila jsem si tím nadšené povzbuzování těch několika Slováků, kteří byli ochotní trčet v tomhle nečase na tribunách.

Svalila jsem se do sněhu a okamžitě jsem očima hledala výsledkovou tabuli - to pro mě taky nebylo typické. Většinou jsem ji prostě ignorovala, protože jsem byla přesvědčená, že jsem beztak dojela až někde na chvostu. Překvapivě tomu tak málokdy skutečně bylo.

Tentokrát moje jméno svítilo na neuvěřitelné šestnácté příčce. Úplně stejně jsem dopadla i před rokem v Lenzerheide, až na to, že tehdy jsem střílela čistě. Radši jsem ani nechtěla vidět, kde jsem mohla skončit dnes, kdybych měla nulu.