Biatlon: Závod bez cíle

17. Ještěrka

"Ty chceš pomáhat na stadionu? A s čím prosím tě?" nechápal Georg, hlavní servisman Švýcarů, když za ním Linda přišla. "Jsi přece fyzioterapeutka."

"Ano, jenže ta má práci většinou až večer, po závodech a po trénincích. Už mě docela nudí, jak celé dopoledne a první půlku odpoledne nemám co dělat."

Georg se zamyslel. "Podívej, v servisu tě neuživíme. Servis maká celý den - to zaprvé - a za druhé to jsou práce, které neumíš a nemá smysl, aby ses je učila. Pokud chceš někde něčím vypomáhat, zajdi se zeptat madam Flunger, jestli by se jí někde nehodila ruka navíc."

Linda protáhla obličej. "Proč myslíte, že jsem přišla za vámi? Abych nemusela mluvit se Sandrou!"

Georg se uchechtl. "To je sice hezké, ale stejně ti nic jiného poradit nemůžu. Za pokus přece nic nedáš."

"Tak děkuju," zamumlala Linda a odšourala se zpátky nahoru. Za Sandrou se jí nechtělo ani trochu.

Rozhovor s Ingrid jí nepřestával ležet v hlavě, i když od něj uplynuly už tři dny. Teď se všichni nacházeli na samém jihu Německa, v malebném horském údolí Ruhpoldingu, a Linda byla rozhodnutá. Tohle není Oberhof, tady může vycházet ven, aniž by se musela strachovat kombinace deště, mlhy a ledového vichru. A taky že chtěla jít na stadion. Vůbec poprvé od nástupu ke Švýcarům si to přála sama od sebe, bez Elisina přemlouvání. Chtěla zjistit, jestli na ni bude atmosféra závodů působit stejně jako tenkrát v Novém Městě.

Ovšem kouzlo Nového Města, jak si Linda uvědomovala, tkvělo především v její práci dobrovolnice. Samotné postávání někde na tribuně a sledování závodů nestačí. Linda potřebovala sehnat nějakou vhodnou, časově nenáročnou pozici.

"Ahoj, Eliso," vtrhla do pokoje nejakčnější ze Švýcarek. "Ahoj, Aito," dodala vzápětí, když si všimla Elisiny mladší sestry. "Potřebuju vaši radu."

"Když víme, rády poradíme," protáhla se Elisa a vstala. "Co potřebuješ?"

"Já - chci udělat takový jeden pokus," začala Linda opatrně. Nechtěla na Elisu přímo vybalit, že chce jít na závody, protože jí bylo jasné, že by Elisa okamžitě odpověděla něco ve stylu já jsem ti to říkala, že příště půjdeš dobrovolně. Elisa však už při slově pokus povytáhla nedůvěřivě obočí, takže si Linda nakonec jen odevzdaně povzdechla a dokončila myšlenku slovy: "Prostě bych si chtěla vyzkoušet nějakou funkci při závodech, na stadionu. Něco, co by se dalo v pohodě stíhat s fyzio povinnostmi. A úplně se mi s tím nechce chodit za Sandrou. Nehodila by se třeba vám pomocná ruka, nevím, při přípravě nebo tak?"

"Já si říkala, kdy tě začne nudit čekat celé dny na hotelu, až se vrátíme," podotkla Aita.

"No jasně, začni jezdit na staďák s námi!" naskočila ve stejnou chvíli Elisa nadšeně. "Prostě tam můžeš být v záloze, kdyby něco bylo potřeba. Když nebude, můžeš aspoň fandit nebo si projít areál. Už před Vánocemi jsem ti říkala, že je to mnohem lepší než tvrdnout pořád tady."

Linda obrátila oči v sloup. Očividně bylo jen otázkou času, než se Elisa dostane k této klíčové větě. "Říkala jsem, že je to pokus," upozornila. "Pokud zjistím, že tam leda tak klepu kosu nebo se bezcílně potloukám kolem, zůstávám od dalšího dne opět na hotelu."

"Nech už toho sýčkování," mávla netrpělivě rukou Elisa. "Je nejvyšší čas, abys začala stejně jako my žít biatlonem. Zítra se jede první závod tady v Ruhpoldingu, že?" otočila se k Aitě.

"Ano, sestřičko, štafeta. Jedeš první úsek, kdybys zapomněla."

Elisa dělala, že si Aitiny ironické poznámky nevšimla, a dál nadšeně mluvila na Lindu. "Vidíš, zrovna štafeta! Ty jsou pro diváky snad vůbec nejlepší."