Biatlon: Závod bez cíle

31. Usmíření no. 1

Večer jsem si potřebovala urovnat myšlenky. Měla jsem v nich takový zmatek, že jsem se až sama divila, že mi nehučí v hlavě jak v úle. Z tohoto důvodu jsem jen ocenila, že jsem měla pokoj sama pro sebe; Terka byla zvyklá bydlet s Luckou a Jess s Makulou, takže já jsem byla ta lichá. Nestěžovala jsem si, vážně. Začínala jsem mít pocit, že na tomhle mistrovství se stane ještě tolik věcí, že budu šťastná za každou sekundu strávenou o samotě.

Tak Endre chodí s Lindou! Pořád jsem z toho byla ještě trochu v šoku, ale nelhala bych, kdybych tvrdila, že jim to hrozně moc přeju. Sice jsem si nebyla úplně jistá, jak moc se k sobě ti dva hodí, ale na druhou stranu to vypadalo, že Lindu pobyt u biatlonu přece jen trochu změnil, takže by to snad mohlo fungovat. A zejména Endre by si to opravdu zasloužil.

Musela jsem si v hlavě rozebrat, co Endremu vlastně řeknu, až se s ním setkám. Především jsem se snažila pochopit, proč Endremu tolik vadí, že jsem Lindina sestřenice. Vážně je pořád zakotvený v minulosti a nechce mít se mnou nic společného? Nebo to byl jen chvilkový výbuch hněvu a rozčarování, který se v Endreho hlavě urovná sám, aniž bych se musela nějak snažit já? Nevěděla jsem. Ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem se do Endreho dostatečně dobře vcítit, abych pochopila jeho myšlenky v momentě, kdy si uvědomil pravdu.

Dlouho jsem nemohla usnout, myšlenky mi zas a znovu vířily hlavou. Ráno jsem byla úplně vyřízená a musela jsem se hodně nutit, abych na Egilově tradičním ranním běhání po zdejších lesíčcích působila, jako že jsem úplně v pohodě. Nechtěla jsem ale riskovat, že by mi třeba Egil zakázal účast na dnešním závodu, takže jsem se zmáčkla a držela se celou dobu Terce za zády. Při návratu jsem myslela, že to bude moje smrt. Proto mě navíc dokonale odrovnalo, když mi Egil řekl: "Skvělá práce, Kláro."

Vykouzlila jsem na tváři úsměv, který měl být potěšený a vděčný, ale obávala jsem se, že byl spíš uštvaný a přepadlý. Po zbytek rána jsem už každopádně byla naprosto nepoužitelná.

Jak se blížil večer, začaly mě přepadat zbabělé myšlenky. Mám vůbec chodit na mužský sprint? Dnes jsem ještě Endreho potkat nechtěla. Byla to těžká volba, ale nakonec jsem se rozhodla dnešní závod oželet. Ještě jich uvidím hodně a bude vážně lepší, když nechám Endremu trochu víc času a nebudu riskovat, že na sebe narazíme.

V neděli jsem už ale šla, dva závody v jednom dni bych nikdy nevynechala. Ohledně Endreho jsem sice měla štěstí, podařilo se mi mu úspěšně vyhnout, ale přesto neproběhlo všechno hladce, jak jsem si naivně představovala.

To, že vyhrál Johannes, nejspíš nepřekvapilo jediného diváka na stadionu. Skutečnost, že s ním na stupních stáli další dva Norové a na rozšířené pódium se dostali ještě další dva, asi také ne. Naštěstí žádný z nich nebyl Endre. Ani naštvaně se tvářící Samuelsson na šestém místě pro mě nebyl ničím, s čím bych nepočítala. Ten, kdo mi způsobil lehký šok, byl Vetle.

Můj úhlavní nepřítel stál na bronzovém stupínku a křečovitě stažená grimasa v jeho tváři prozrazovala, že je všechno, jen ne v pohodě. A když poté zhasla všechna světla a arénou se rozezněly tóny norské hymny, začaly mu naprosto spontánně stékat po tvářích slzy.

Během chvilky naprosto otevřeně plakal a už se to ani nesnažil skrývat. Johannes mu položil ruku na rameno. I podle výrazů ostatních Norů bylo patrné, že vědí, o co jde, a je jim Vetleho opravdu líto.

Trpělivě jsem počkala, až hymna dohrála, norský tým si udělal obligátní sérii fotek a začal se postupně trousit do mixzóny.

"Tarjei?" zastavila jsem staršího z bratrů a naznačila mu, aby se mnou šel trochu na bok. "Co se stalo? Je všechno v pořádku?"