Biatlon: Závod bez cíle

21. Typický Nor

Linda zadumaně postávala u bočního hrazení a čekala na začátek dnešního druhého závodu. Ještě zbývalo dobrých pětadvacet minut a Lindě se tu nechtělo jen tak stát. Vzpomněla si na včerejší rozhovor s Ingrid. Co že to Norka říkala o zdejších výhledech? Že nejpěknější jsou z nejvyššího bodu trati? To by koneckonců i dávalo smysl, že?

Linda bez váhání vyrazila k východu z hlavního areálu. Byla už natolik zasvěcená, že tušila, že pokud se chce dostat někam k tratím, musí to vzít venkem a najít druhý vchod, který umožňuje fanouškům přístup do některých pasáží. Anterselvské značení bylo díkybohu dostatečně srozumitelné a viditelné, takže Linda nikde nebloudila. Podařilo se jí hned napoprvé dostat do prostoru podél nejprudšího stoupání, což ji rovněž potěšilo - kde jinde by se měl nacházet nejvyšší bod trati, když ne nad tímhle krpálem?

Prodrat se mezi lidmi vzhůru jí už dalo víc zabrat, protože prostor byl nacpaný k prasknutí. Víkend, slunečné počasí a dva závody smíšených dvojic a štafet, to byla naprosto ideální kombinace nejen pro italské diváky. Ovšem Lindina týmová bunda společně s akreditací výmluvně zavěšenou na krku naštěstí na většinu lidí zafungovala, takže se jí snažili udělat místo a ochotně ji pouštěli kolem sebe, čehož Linda hojně využívala.

Když se dostala nahoru, přece jen trochu zaváhala. Divácký prostor byl pochopitelně ohraničen zábranami, aby lidé nelezli do trati, ale Lindě se příliš nechtělo mačkat se s ostatními v ohrádce. Po krátkém přemýšlení se prosmýkla škvírou mezi dvěma plůtky - tak tak se tam vešla - a zamíchala se mezi směsici servisáků a trenérů, kteří tu již stáli se svými vysílačkami, magnetickými terči a náhradními holemi. A pak mezi nimi spatřila někoho, kdo tu podobně jako ona měl houby co pohledávat.

Endre bezmyšlenkovitě šťouchal špičkou boty do hromady sněhu a civěl kamsi do háje, což naznačovalo, že je ztracený někde ve svých myšlenkách. Linda se zamyslela: měla by za ním jít, nebo se mu naopak snažit vyhnout? Vlastně nemá důvod se mu vyhýbat, leda snad že by Endremu docvaklo spojení mezi ní a Klárou.

To je asi docela nepravděpodobné, usoudila Linda. Kdyby to bylo natolik zřejmé, musel by na to přijít už dávno.

Znovu vykročila vpřed. Zastavila se zhruba metr od něj a čekala, jestli její příchod bude zaregistrován. Nebyl. Endre aktuálně ztělesňoval dokonalý příklad úsloví hledět do blba a nejspíš by si ani nevšiml, kdyby vedle něj ze země vytryskla voda.

"Ahoj Endre," zkusila Linda záměrně promluvit spíš potišeji a pomaleji, aby ho příliš nepolekala.

Její snaha se úspěšně minula s účinkem. Endre téměř nadskočil a prudce otočil hlavu Lindiným směrem. Musel být opravdu hodně mimo. "To - ahoj," vypravil ze sebe. "Promiň, vůbec jsem tě neslyšel přicházet."

Linda se zdržela poznámky, že by ji neslyšel, ani kdyby záměrně dupala jako slon. "To spíš já se omlouvám, asi jsem tě vyrušila z rozjímání."

Endre se rozpačitě zasmál. "To nebylo rozjímání. Prostě jsem se zamyslel, a pak se ty myšlenky nějak... zastavily."

"Takže, dnes máš od závodění volno?" změnila raději Linda téma.

"No jo, do obou mixů jsou potřeba jenom tři kluci a já jsem v našem týmu až ten šestý, čili poslední. Není šance, že bych jel obyčejnou štafetu, natož smíšenou," pokrčil rameny odevzdaně. "Ale rád tyhle týmové závody chodím sledovat. Někdy přímo ze stadionu, někdy od trati... Jak ses ty dostala sem nahoru?"

"Slyšela jsem, že jsou odsud nejpěknější výhledy," vysvětlila Linda. "A byla jsem zvědavá."

"Lepší místo jsi v Anterselvě ani nemohla najít," souhlasil s ní Endre. "Pokud samozřejmě oželíš na jeden den střelnici a cílovou rovinku."