Biatlon: Závod bez cíle

16. Opilý šnek

Kdyby tady byl Tarjei, určitě by mi řekl: jela jsi tempem opilého šneka. Byla to jeho milovaná hláška. Pochopitelně tady ovšem nebyl, takže jsem si tuto větu musela říct sama. Pohled do výsledkové listiny byl vskutku tristní. Dobře, sice jsem minula jeden terč vleže, což v případě dnešního zkráceného vytrvaláku znamenalo čtyřicet pět vteřin k času navíc, ale i tak - čtyřicáté osmé místo? Jako vážně? Přitom se mi ani nezdálo, že bych jela nějak vyloženě pomalu, nebo že by mi trať brala příliš mnoho sil. Až v cíli jsem zjistila, jak moc špatné to ve skutečnosti bylo. Na náladě mi nepřidalo ani zjištění, že juniorka Katka, kterou sem poslali místo Verči, si dojela na šestnáctém místě hned se dvěma chybami, což znamenalo, že mě na trati porazila doslova o parník.

"Já to nechápu!" rozčilovala jsem se následně na konzultaci u Jirky. "Proč jsem byla tak příšerně pomalá? Dělala jsem všechno jako obvykle."

"A necítila jsi se třeba nějak unavenější?" zeptal se Jirka.

"Právě že vůbec," rozhodila jsem bezradně rukama. "Teď jsem sice taková trochu malátná, ale při závodě to bylo v pohodě."

Jirka při mých slovech zbystřil. "Víš, trochu se obávám, jestli na tebe něco neleze. To tak někdy bývá. Zárodek nemoci už je v těle, sice se ještě nestihl projevit navenek, ale při sportovním výkonu už je znát, že něco není v pořádku. A i to, že teď říkáš, že se cítíš trochu malátně... Vím, že na sobě zatím žádné příznaky nemoci nepozoruješ," zvedl ruce, když viděl, jak se chystám vehementně protestovat. "Možná se mýlím - doufejme v to. Každopádně si teď preventivně zajdi za naším doktorem a omez kontakt s ostatními z týmu. Aspoň na den na dva."

Jirkův pokoj jsem opouštěla poměrně zaražená. Cítila jsem se naprosto zdravě, nic nebylo atypické. O patnáct minut později mi totéž řekl i doktor, který mě prohlédl a nic nezjistil. Trochu spokojenější jsem se vrátila do svého pokoje, ale ten šnečí běh z dnešního závodu mi v hlavě vrtal dál.

«»

Druhý den ráno jsem se probudila a okamžitě jsem věděla, že je zle. V krku jsem měla úplné sucho a hlava byla natolik otupělá, že jen horko těžko skládala dohromady souvislé myšlenky.

"Elzo," zachraptěla jsem směrem ke své spolubydlící, která právě vstávala. "Vyřiď prosím Jirkovi, že měl bohužel pravdu. On už bude vědět... A ať tě raději někam odstěhují."

"Proboha," spráskla ruce Eliška. "Ty jsi nemocná! Oči se ti jenom lesknou. Donesu ti studený obklad a horký čaj - "

"Ne!" zarazila jsem ji okamžitě. "Nesmíš se tady zdržovat. Ještě bys něco chytla. Tak jdi už!"

Eliška přikývla a vyběhla ze dveří. Zoufale jsem zabořila hlavu do polštáře. Místo co bych dál jezdila kvalitní výsledky a bojovala o šanci ve svěťáku, budu tady kdovíjak dlouho ležet s nějakým moribundusem a kurýrovat se. A pak začínat od nuly, protože mi samozřejmě extrémně spadne kondice...

Z té směsice vzteku, zoufalství a bezmoci jsem se rozbrečela. A právě v tu chvíli vstoupil do pokoje Jirka. "Ale Klárko!" pousmál se soucitně, když mě uviděl. "Přece bys kvůli tomu neplakala. Pár dní si poležíš na marodce a pak zase můžeš závodit. Podívej, jedno pozitivum to přece má: už nemusíme dál přemýšlet, co stálo za tvým včerejším běžákem."

"To jste mě vážně potěšil," zamrmlala jsem a natáhla se pro kapesník. "Přemístíte Elišku do jiného pokoje, že ano?"

"Samozřejmě," ujistil mě Jirka. "Nebuď smutná, příští týden už to bude dobré. Hlavně v klidu a odpočívat."