Biatlon: Závod bez cíle

33. Bářin splněný sen

Ingrid se zhroutila. Po závodu smíšených dvojic, kdy šla po poslední střelbě na trestné kolo a připravila tím sebe a Johannese o zlato, se v cílovém prostoru úplně sesypala a nebyla k utěšení. Stáli jsme s Johannesem vedle ní, každý z jedné strany, a marně jsme se ji snažili utišit.

"Ingrid, to je v pohodě, vážně. Máme medaili i tak!" snažil se ji Johannes ujistit, že se na ni nikdo nezlobí.

"Ale já už vážně nevím, co mám dělat," vypravila ze sebe Ingrid mezi slzami nešťastným, zlomeným hlasem.

Vyměnili jsme si s Johannesem ustaraný pohled. Ingrid, která na mistrovství přijela v pozici vedoucí ženy světového poháru, tu zatím na střelnici kazila jeden závod za druhým. Nebylo divu, že už ji to dohnalo. Ani ona, ani trenéři neměli ponětí, co najednou stojí za rapidním zhoršením jejích střeleckých položek ve stoje. Přesto nám ale lámalo srdce, když jsme viděli naši kamarádku v tomhle stavu.

"Podívej, Ingrid, kdo na tebe čeká," ukázal Johannes k hrazení, kde postával nějaký postarší pár a s bolestí v očích nás pozoroval.

Ingrid zvedla hlavu a rozplakala se ještě víc. Johannes ji jemně popostrčil a ona se rozběhla k hrazení, kde se vrhla těm lidem do náruče.

"Její rodiče," vysvětlil mi Johannes šeptem skutečnost, kterou jsem si už odvodila sama.

Přikývla jsem. "Nechme ji teď být." Posbírala jsem její lyže a hůlky, které zůstaly opřené o stojan, a v tichosti jsme s Johannesem zamířili k buňkám. "Strašně mi to připomíná loňský mistrák," prolomila jsem po chvíli mlčení.

"Tam se stalo něco podobného, že?" pokýval hlavou Johannes. Taky si na to pamatoval. "Jenže tenkrát Ingrid ani zdaleka nejezdila ve žlutém, takže to pro ni nebylo až tak zdrcující."

"Pravda," uznala jsem. "Ale taky to hodně prožívala."

"Samozřejmě," povzdychl si Johannes. "Je to Ingrid, vždyť ji znáš. Vždycky byla hodně emotivní."

"Naštěstí se mistrovství nepočítá do svěťáku. Myslím, že Ingrid teď ze všeho nejvíc potřebuje odpočinek a trochu se zklidnit. Ještě musí přežít ty dva víkendové závody a pak bude mít týden volna."

"Ty asi ještě nevíš, co tě čeká po mistrovství, co?" zeptal se Johannes.

Zavrtěla jsem hlavou. To, v co jsem tajně doufala - že mi Egil třeba dá tady na mistrovství příležitost aspoň ve vytrvalostním závodě - se nesplnilo, a už teď bylo jasné, že si tu nezazávodím vůbec. Mrzelo mě to hodně, start na domácím šampionátu by byl jako splněný sen.

"Bylo by fajn, kdybys mohla zůstat ten poslední trimestr s námi," povzdychl si Johannes. "Hlavně kvůli Ingrid, myslím, že by tvou přítomnost ocenila. Ty poslední tři týdny pro ni budou hodně těžké."

"Víš, že si nic nepřeju víc," zašeptala jsem. "Ale vybrat si nemůžu. Pokud mě vrátí na IBU Cup..." Nechala jsem větu nedokončenou a jen jsem smutně potřásla hlavou. Málokdy jsem si připadala tak bezmocná jako právě teď.

«»

Víkendové závody Ingridině rozpoložení zrovna dvakrát nepomohly. Ve štafetě šla na tři trestná kola a znovu to obrečela, tentokrát v obložení ostatních děvčat z týmu. Dnes jsem ale měla připravený plán, jak odvést její pozornost na chvíli jinam a trochu ji rozptýlit. Jen jsem musela počkat, až proběhne i mužská štafeta, protože na svůj plán jsem potřebovala i kluky.

"Ahoj holky," zaklepala jsem na norskou buňku, kde všechny svorně čekaly na hromadný odjezd do jejich malého soukromého penzionu. "Jdu si vypůjčit Ingrid."