Biatlon: Závod bez cíle

10. Lovec

V sobotu se Linda poprvé od Nového Města vydala na biatlonový stadion. Amy ji doprovodila do samého středu Roland Arény, kde ji následně zanechala jejímu osudu a šla se připravovat na závod.

Lindě došlo, že se ještě nerozhodla, kam se během závodu postaví. Do blízkosti tribun se jí příliš nechtělo, vždycky tam byl příšerný řev. Pokud by se vydala na střelnici, hrozilo nebezpečí, že ji zde odchytí Sandra Flunger a bude po ní něco chtít. A kdyby si stoupla někam k trati, byl by to z jejího pohledu úplně zbytečně vynaložený čas, protože by ze závodu jako takového stejně nic nepochytila.

Po zhodnocení všech nelákavých možností zvolila Linda střelnici. Když bude šikovná, podaří se jí nějak skrýt vzadu za trenéry a Sandra o ní ani nemusí vědět.

Tento plán jí překvapivě vyšel. Celou ženskou stíhačku strávila na jakési opuštěné lavičce v zadní části trenérského prostoru. Výhled tu sice nebyl nic moc, ale Lindě to až tak nevadilo. Závod vyhrála jakási Justine Braisaz-Bouchet, což bylo jméno Lindě zcela neznámé. Aspoň si všimla, že Lena se k velké radosti domácího publika vytáhla na jedenáctou příčku.

Když bylo všech šedesát biatlonistek v cíli, usoudila Linda, že Elisin požadavek splnila a může se tudíž spokojeně vrátit na hotel. Bez rozmýšlení vyrazila napříč trenérským prostorem k východu - a to byla osudová chyba. Během pár vteřin jí Sandra zahradila cestu.

"Dobré odpoledne, slečno Beranová," pozdravila ji svým chladným, úsečným hlasem. "Přišla jste se podívat na závody?"

"A-ano, Elisa a Aita mě pozvaly," dostala ze sebe Linda.

"Dobře udělaly," opáčila Sandra. "Remo od mužské reprezentace je nemocný, takže potřebuji zvládnout ještě druhý závod. Pomocnou ruku jen uvítám."

Já to věděla, zuřila Linda v duchu. Já věděla, že mě ta příšerná ženská okamžitě využije! A pak prý - hlavně se jí neboj, ona to myslí dobře! Za chvilku ze mě bude druhá Klára, ta taky celou zimu posluhovala tomu chlápkovi od Norů.

Tabulky, magnetky. Standardní vybavení pro pomoc na střelnici se Lindě dostalo do rukou až příliš rychle. "Ale jak mám vědět, kam ty výstřely šly?" nechápala Linda, co má s magnetkami dělat. "Já jsem ráda, že vůbec vidím ty terče, ne tak stopy po střelách."

"Ten dalekohled tu není zbůhdarma," upozornila ji Sandra beze stopy pobavení v hlase. Prostě jen studené suché konstatování. Linda jí rozuměla čím dál méně. Cožpak se nikdy ani neusměje?

Poslušně se podívala do dalekohledu. Ze začátku to byla hrůza, nebyla schopná v hledáčku najít vůbec nic. Po chvíli si ale přivykla a začala postupně klást magnety na příslušné pozice na terči vyznačeném na tabulce.

Linda pevně věřila, že až klukům skončí nástřel, tak ji Sandra propustí, ale to se v ní hodně zmýlila. Sandru něco takového zřejmě ani nenapadlo. Než se Linda nadála, měla před sebou soupis věcí, které měla během závodu zvládnout.

Tak ale tady přestává všechno! Jsem snad nějaká servismanka? prskala Linda vztekle ve svých myšlenkách, ale nahlas si nic namítnout netroufala. Navzdory Amyinu ujištění měla ze Sandry docela nahnáno.

Závod naštěstí opět odsýpal velmi rychle; než se Linda nadála, byla tu čtvrtá střelecká položka. A zábava začala.

Nejdřív to vypadalo docela nudně: na čele čtyři Norové, široko daleko nikdo jiný. První z Norů, nějaký vysoký zrzek s tmavě modrou malorážkou, to tam prostě nasypal a naprosto suverénně vyrazil do posledního kola, aniž dal ostatním sebemenší šanci. Zato události na stavu číslo dvě Lindu vytrhly z unaveného civění na terče.