Biatlon: Závod bez cíle

24. Boj do poslední vteřiny

Hádejte co? Při sprintu mi rupnul ten slavný pásek.

Prostě jsem přijela na ležku, automaticky naučeným pohybem jsem si klekla na koberec, sundala malorážku ze zad, zasunula do spodního otvoru zásobník, připnula ji k pásku a... nelehla jsem si, protože v ten moment ten zatracený řemen povolil.

Chvíli jsem zůstala bezmyšlenkovitě civět na nitěmi prošpikovaný chuchvalec, který teď visel z upínacího háčku malorážky, místo co by držel na mém levém bicepsu. Pak jsem ho jednoduše popadla, oddělala z malorážky a alespoň nějak improvizovaně si ho navlékla na předloktí. Ne že by tam měl nějaký význam, ale IBU měla někdy dost prapodivná pravidla, takže by mě mohli klidně i diskvalifikovat, kdybych si ho odložila vedle sebe na zem.

Když jsem konečně zalehla na koberec, bylo mi jasné, že tahle střelba bude hazard. Bez pásku se sice střílet dalo, ale nikdo z nás na to nebyl zvyklý a celá poloha byla rázem mnohem nestabilnější.

První ránu jsem vypálila úplně kamsi do háje. Druhá byla velmi těsný kalibr, který ale díkybohu spadl, i když se záklopka terče chvíli kývala tam a zpátky, jako by si říkala mám, nemám, mám, nemám... Od třetí rány jsem zrychlila tempo, protože jsem byla přesvědčená, že už jsem přišla na to, jak to mám teď dělat. Čtvrtý terč jsem ale rovněž nezasáhla, takže jsem si před pátým opět nechala trochu víc času, abych ho s jistotou trefila.

Tak to byla katastrofa, zoufala jsem si na trestném kole. Ale jak jinak jsem to měla udělat, když jsem bez toho zatraceného pásku nikdy dřív nestřílela?

Pásek! Málem bych na něj zapomněla. Pořád se mi houpal na ruce u levého zápěstí a dost zavazel. Počkala jsem si, až vypadnu z areálu, a u nejbližšího stanoviště servisáků jsem ho jednoduše odhodila. Usoudila jsem, že mi vůbec nebude vadit, pokud se s ním už nesetkám.

Zbytek druhého kola jsem si opakovala, jaké mám vlastně štěstí, že se to stalo zrovna ve sprintu. Kdyby to přišlo už předevčírem v individuálu... Ani jsem si ten výsledek raději nepředstavovala.

Po čisté stojce a naprostém vyšťavení v posledním okruhu, kde jsem ze sebe vymáčkla všechny síly, jsem sice dojela do cíle na dvanácté pozici, ale žádná radost se ještě nekonala. Dnes jsem měla číslo padesát a co jsem viděla ve startovní listině, hodně favoritek tentokrát startovalo zezadu. Hned tři Norky měly čísla přes sto a další tři okolo sedmdesátky, což jsem u nich ještě nikdy neviděla. Že by nějaká speciální taktika?

Zašla jsem se převléct a odevzdat lyže, načež jsem se vrátila k cíli zkontrolovat, kam jsem se posunula. Aktuálně jsem byla dvacátá, ale nejvíc mě zamrzelo, že se přede mě dostala Týna. Ne že bych jí nepřála pěkný výsledek, Týnu jsem měla ráda a zasloužila si to, jenomže tady šlo o nominaci na mistrovství světa. Tyhle závody byly jediné v sezóně, kdy jsem prostě nemohla být šťastná, že mě některá z holek porazila.

Raději jsem se zaměřila na dění na střelnici, kde právě probíhal boj o zlato. Emilie musela na trestné kolo, což ji vyřadilo z boje o medaile, ale rozhodně ne o šanci na rozšířené pódium. Ida odstřílela čistě - konečně se jí povedla i stojka - ale měla velkou konkurentku ve své kolegyni Maren Kirkeeide, která byla také čistá. Obě dvě jely jen nějakých sedm startovních čísel od sebe, takže to byl boj až do samého konce, ale Ida byla rychlejší na trati a výsledný čas hrál o čtrnáct vteřin v její prospěch. Samou radostí bych nejradši začala skákat do vzduchu - moje norská kamarádka se právě stala mistryní Evropy!

Netrpělivě jsem postávala u vstupu do mixzóny a čekala, až se objeví. "Ido!" vrhla jsem se jí kolem krku, jakmile prošla úzkou uličkou u vstupu. "Je to tam! Jsi šampionka!"