save me // luke hemmings

forty-two

Den's pov.

Chvíli jsme seděli na zemi před budovou staré vlakové stanice, zrak mi spadl na malé dveře, které byly pootevřené.

„Co je vevnitř teď?" zeptala jsem se.

„Spousta krámů a v zimě tam chodí bezdomovci," odpověděl.

„Byl jsi vevnitř?" koukla jsem se na něj.

„Když umřela, byl jsem tam skoro pořád," řekl.

„Pojď, půjdeme k nám a koukneme na nějaký film, ano?" zeptala jsem se.

„Tak dobře," na jeho tváři se objevil náznak úsměvu.

Stoupli jsme si a já zaslechla chrastivý zvuk, jako by něco spadlo na zem.

„Co to bylo?" koukla jsem na něj.

„Ž-žiletka," špitl.

„Chtěl sis něco udělat?" zeptala jsem se.

„Všechno to je kvůli mně, jsem smolař, jo chtěl jsem si ublížit, chtěl jsem umřít," odpověděl upřímně.

„Proč jsi to teda neudělal, musel jsi tu být dost dlouho, měl jsi na to hrozně moc času," objala jsem ho.

„Protože vždycky, když jsem si ji přiložil k zápěstí, tak jsem nedokázal zajet hlouběji, já jsem si vzpoměl na tebe, nedokázal jsem tě opustit," řekl a setřel si slzy.

„Děkuju," pošeptala jsem.

„Nemůžu tě opustit, dokud to nebudeš chtít, protože pro mě vážně hodně znamenáš," odpověděl.

„Pro mě to taky hodně znamená, neudělal jsi to jen kvůli mně, vážně, děkuju," pousmála jsem se a políbila jsem ho na tvář.

„Půjdeme tedy k vám, jo?" zeptal se.

„Rozhodně," propletla jsem naše prsty a společně jsme se vydali domů.