save me // luke hemmings

twenty-six

Luke's pov.

„Myslím, že tím bychom mohli skončit," špitl jsem.

„Souhlasím, jsem celkem unavená," přikývla Den.

„Nahoře máte spolu pokoj pro hosty, dobou noc," usmál se Cal.

×××

„Můžu se tě na něco zeptat?" špitla Den, když jsme seděli na posteli a byli jsme velmi blízko jeden druhému.

„Na co?" špitl jsem.

„Kdybych v sobě neměla alkohol, chyběla by mi odvaha," řekla a odmlčela se.

Chvíli bylo ticho, dokud nevzala mou ruku a prsty začala přejíždět po jizvách od žiletky.

„Proč si ubližuješ? To všechno kvůli minulosti?" zeptala se.

„Jo, já, pokoušel jsem se i zabít, jenže pokaždé mě někdo zastavil," sklopil jsem zrak.

Svou rukou se dotkla mé brady a donutila mě se jí dívat do očí.

„Nemůžu o tebe přijít, jsi ten jediný důvod proč tu ještě jsem," zakroutila hlavou.

„Proč jediný, máš skvělou matku, nový dům a všechno," pošeptal jsem.

„Nic není tak skvělé, jak to na první pohled vypadá," odpověděla.

„Vždyť mě ani neznáš Den," řekl jsem.

„Vím o tobě vše podstatné, od prvního snu, ve kterém jsi byl jsem doufala, že tě najdu a teď tu sedíš přede mnou, ani nevíš, jak jsem šťastná," špitla a po tváři jí stekla první slza.

Bylo to poprvé, co jsem ji viděl plakat a přál bych si, aby to bylo i naposledy.

I když to byly slzy štěstí.

„Chci tě dál dělat šťastnou, protože nic není krásnější, než tvůj úsměv," objal jsem jí.

Byl jsem šťastný a zároveň jsem se bál, že když bude se mnou, něco se jí stane, bál jsem se, že jí zničím.