save me // luke hemmings

thirty-seven

Luke's pov.

Bál jsem se, strašně jsem se bál, že uhne, že mi dá facku nebo, že mi uteče, ale nic z toho se nestalo.

Po roce jsem se konečně cítil šťastný.

Když jsem se od ní odtáhl, bál jsem se cokoliv říct, proto jsem radši své ruce opatrně obmotal kolem ní a užíval si tuhle chvilku.

„Den?" špitl jsem po chvíli.

„Hmm?" zvedla hlavu a pousmála se.

„N-nezlobíš se?" zakoktal jsem.

„Měla bych?" zeptala se.

„To právě nevím," sklopil jsem zrak.

Pohladila mě po tváři a vytáhla se, aby mě mohla políbit.

Byla mnohem opatrnější, než já.

„Tak co myslíš, zlobím se?" zeptala se, když se odtáhla.

„Myslím, že ne," pousmál jsem se.

„To víš, že ne," pošeptala a znovu mě objala.

„Co to znamená, jsme teda spolu?" zeptal jsem se.

„Chtěl by jsi se mnou být?" koukla na mě.

„Jestli mi nedáš košem?" pousmál jsem se.

„Nedám," spokojeně se usmála.

„Děkuju," pošeptal jsem.

„Za co?" zeptala se.

„Že jsi mi dala šanci," usmál jsem se a povalil jsem nás oba na postel.

„Luku, za to neděkuj," odpověděla a ještě pevněji se ke mně přitiskla.