Princess..? Oh no!

*10*

Děda se v peřinách úplně ztrácel. Za tu dobu, co jsme tu nebyli dost zhubnul. Babička seděla v křesle vedle a držela ho za ruku.

"Princezno." ukonil se strážný a babička zvedla hlava.

"Thereso.." zašeptala. Došla jsem k ní a objala jí.

"Ahoj." zašeptala jsem. "Necháš mě tu s dědečkem o samotě?" zeptala jsem se a babička přikývla. Stoupla si a políbila dědu na čelo. Potom odešla. Sedla jsem si místo ní do křesla a myslela si, že děda spí.

"Jsem rád, že jste dorazili.." zachraptěl děda. Jeho hlas zněl úplně jinak. Nadechla jsem se a soustředila se na to, abych se nerozplakala.

"Ahoj dědečku.." řekla jsem a chytla ho za ruku. "Tommy za tebou příjde později.." každé slovo jsem ze sebe dostávala ve vší síle.

"Dobře." pousmál se a otevřel oči, ze kterých zmizela jiskra. "Thereso musím ti něco říct.." řekl. "Je to důležité." 

"Co dědečku?" nahnula jsem se k němu, aby nemusel mluvit tak hlasitě. Jeho stisk ruky zesílil, ale nebolelo mě to.

"Musíš se o království dobře postarat, rozumíš? Ale to neznamená, že si budeš muset vybrat někoho koho nebudeš milovat.." Jeho hlas slábl víc a víc a já věděla, že mu nezbývá už moc času. A já jsem rozhodně nechtěla být u toho, až jeho čas skončí.

"Rozumím." špitla jsem a naklonila se k jeho čelu. "Mám tě ráda, dědečku." dala jsem mu pusu na čelo a objala ho.

Uprostřed noci se rozehráli fanfáry na počest mého dědy. To bylo znamení, že už zemřel. Zacpala jsem si uši a nechtěla to poslouchat. Když přestali hrát, cítila jsem se sama. Vylezla jsem z postele a přes noční košily jsem si oblíkla župan. Vyšla jsem ze své komnaty a vydala se do ložnice pro hosty. Zaťukala jsem na dveře a čekala.

Dveře se otevřeli a v nich se objevil rozespalý Cal.

"Je mrtvý.." vzlykla jsem a než jsem stihla spadnout, Cal mě chytl do náruče. 

"Thereso!? Kde jsi?" slyšela jsem křik mé mámi, ale nedokázala jsem jí odpovědět.

"Tady je!" zakřičel Cal. Máma přiběhla a pohladila mě po vlasech. Potom se koukla na Cala. 

"Odneseš jí prosím do její komnaty?" zeptala se.

"Jistě, madam." přikývl Cal a nesl mě dlouhou chodbou až k mé komnatě. Máma šla celou dobu za námi. Položil mě jemně do postele a máma mě zakryla. Sedla si na kraj postele a hladila mě po vlasech. "Mám ještě něco udělat?" zeptal se Cal.

"Najdi mého manžele. Asi bude u Tommyho.. Řekni mu, že by se měl připravit pohřeb." 

"Dobře." přikývl Cal a zmizel z komnaty. 

"Chceš se vrátit na tábor?" zeptala se potichu máma a já přikývla."Dobře.." zašeptala a lehla si ke mě. Objala mě a já si vzpomněla jak to dělala, když jsem byla malá.

"Kde je Melanie?" zeptala jsem se a lekla jsem se toho jak zní můj hlas.

"Je u babičky." řekla máma. "Tvůj dědeček odešel tak nečekaně.." 

"Vy jste to, ale věděli, že ano? Proto jste mě a Tommyho poslali na tábor." otočila jsem se na ní, abych jí viděla do očí. Uhnula pohledem a já znala odpověď.

"Proč?" zeptala jsem se nechápavě. "Proč jsem tu s ním nemohla zůstat." 

"Protože to nechtěl." zašeptala máma. "U Melanie mu to nevadilo, protože ta byla pořád pryč." vysvětlila. "Měla by ses ještě prospat." povzdychla si máma a políbila mě do vlasů. Přikývla jsem a zavřela oči. Máma mi broukala do ucha do doby, než jsem usnula.

Pohřeb se koná až zítra, takže mám celý den. Ráno jsem se setkala s Calem a Gwenny na snídani, ale nemluvila jsem s nimi. Rychle jsem se najedla a opustila jídelnu. Procházela jsem místa, které měl děda nejradši. Už jsem ani nebrečela, protože mi asi nezbyli žádné slzy.

Poslední a nejoblíbenější místo, bylo u jezírka. Došla jsem tam a sedla si na lavičku. Upravila jsem si sukni černých šatů a zadívala se na hladinu.

"Ahoj.." ozvalo se za mnou a já se otočila. Cal tam stál s rukama v kapsách a nervozně přešlapoval na místě. "Můžu si přisednout?" ukázal na lavičku a já přikývla. Sedl si a natáhl si nohy. "Jak se cítíš?" 

"Nevím." pokčila jsem rameny. "Cítím se zmatená.. Děda řekl, ať soutěž nedělám a řídím se přes srdce." 

"A co uděláš ty?" koukl se na mě a čekal na odpověď. Podívala jsem se na něho a znovu se zamilovala do jeho hnědých očí. Ale to bylo špatné a já to věděla.

"To co bude pro mou zemi důležité Cale.. Oba víme, že my dva.. To není správné." vzala jsem si kamínek a stoupla si.

"A co když se přihlásím do soutěže?" zeptal se. "Potom by sis mě mohla vybrat nebo ne?" usmál se. Pousmála jsem se a hodila kámen do vody. Cal si stoupl vedle mě a donutil mě, abych se na něho otočila. "Řekni mi, že mě už nikdy po táboře nebudeš chtít vidět a já ti to splním." 

"To nechci.." zašeptala jsem a vzala ho za ruku, kterou jsem mu položila na místo, kde má srdce. "Jsi první osoba, která mi vykouzlila úsměv, když nepočítám rodinu." řekla jsem.

Ahojky :) Co na to říkáte? Pokusím se přidat ještě jeden díl, ale nic neslibuji :D