Nevinná

Překvapení

Nastoupila jsem do auta a začala přemýšlet o všem co se stalo, když v tom se otevřely dveře. Do auta nasedl Dylan a společně s ním i James a Rebeca.

Cože? Co tu dělají? To budou 'bydlet' s námi? Ne to nemůžou. Super, už zase mluvím sama se sebou. Jsem divná, asi jsem se z toho všeho zbláznila. Mé myšlenky se proplétaly jedna přes druhou jako zmatení hadi a já začala šílet.

Nikdo nemluvil, všichni byli ticho, což já ze srdce nesnáším. Ticho nutí člověka přemýšlet a někdy i litovat toho co udělal. Nejsem moc společenská, ale teď bych radši byla mezi hromadou lidí, než tady.

************************************
U Dylana doma o dvacetpět minut později.
************************************

Přišla jsem k Dylanovi a zatáhla ho za roh abych si s ním mohla promluvit o samotě.

„Dylane co tu dělají ti dva"? zvedla jsem obočí a hodila hlavou směrem k Jamesovi a Rebece.
Dylan se začal smát a zašeptal: ,,To je to překvapení, já musím jet na tři dny s Rebecou pryč tak tu budeš s Jamesem."

„No to se ti teda povedlo," prohodila jsem potihu par slov, aby mě Dylan neslyšel.

Vyděšeně jsem se na něj podívala. To je teda překvapení. Nevadilo mi, že Dylan jede pryč, ani to, že mě bude 'hlídat' James. Vadilo mi to, že s Dylanem pojede Rebeca.
Nechtěla jsem aby věděl, že žárlím. Snažila jsem se nedávat svou žárlivost tak moc najevo, ale zeptat jsem se prostě musela.

,,A proč s tebou jede i Rebeca"? má žárlivost se zakrýt nedala, poznal by ji i slepí.

„Protože tam má nějakou práci ty žárlivko," nesmyslně se rozesmál a jako malou holčičku mě poplácal po hlavě. To by mě zajímalo co je to za práci. Kývla jsem hlavou a zvídavě se ptala dál.

,,Dylane? A Rebeca je tvoje...ehm...holka?" tak teď už má nevražiovst přetekla.

„Ehm ne, je taky z děcáku jako ty, James si ji v šestnácti adoptoval." pronesl se smíchem.

,,Jo tak a Jamesovi je kolik?"

,,Osmnáct a nevyzvídej tolik, on ti to jistě řekne sám, když se ho zeptáš," sedl si na sedačku a zapl televizi.

Aha, takže taky jeden z těch co rozhazuje prachama a adoptuje si holky jen pro svou zábavu, hmm...super.

Ukončila jsem ten nesmyslný rozhovor pouhým falešným úsměvem a šla se uklidit do svého pokoje.

Lehla jsem si na postel a přemýšlela. Poslední dobou co jsem tu, pořád jen přemýšlím nebo brečím. Připadám si blbě, co se to se mnou stalo? Ale je pravda, že to tu je lepší než v děcáku.

Z mého uvažování o životě mě vytrhl James, který vešel do pokoje a opřel se rukou a futra.

Udiveně jsem na něj civěla, přičemž se mi hlavou honilo tolik myšlenek.

James se ničeho nebál, usmál se a na rovinu se zeptal: ,,Ty jsi už s Dylanem spala? Nevím co ho to napadlo adoptovat si patnáctku".

„Proč tě to tak zajímá? Jestli máš problém s mým věkem tak můžeš odejít," vyhrkla jsem na něj v rychlosti a naštvaně se zvedla z postele.

Zasmál se a přiblížil ke mně blíž. Jeho smích mi nahnal hrůzu. Nevěděla jsem co dělat, strach mi koloval celým tělem. Pozorně jsem sledovala každý jeho krok.

Tak další díl je tu.
Líbí se vám?
Děkuju za přečtení. ❤