Nevinná

Šance

Dylan:„Kathrin, nechtěl jsem ti to říct takhle, ale včera jak tu byli moji rodiče, tak...si tě zrovna moc neoblíbili. Vlastně tě nesnáší. Je mi to líto, ale táta řekl něco v tomhle smyslu: "Pokud u tebe bude dál ta holka, nebudu ti dávat peníze, vůbec nic". A já sám to nezvládnu, takže tě budu muset buď to vrátit do děcáku nebo najít jinou rodinu."

Já:„No dobře a co s tím má společného James?"

Dylan: „Ten se to dozvěděl omylem a ihned o tebe měl zájem. Přišlo mi to jako dobrý nápad, protože bychom se mohli vídat."

Já:„Dylane na to zapomeň. To radši půjdu zpátky do děcáku než abych šla k Jamesovi rozumíš? ale vždyť je tu ještě ta možnost, že by jsi vyhrál ty "volby" a získal to místo ne?"

Dylan: „Jo to jo, ale šance je mizivá. Mám nejmenší počet hlasů."

Já:„To se napraví. Neboj se mi to dokážeme." povzbudivě jsem se usmála, vlepila mu pusu na tvář a odešla.

Udělám všechno proto, abych nemusela jít k Jamesovi.

Neváhala jsem a začala jednat. Vzala jsem si telefon a vytočila jednu paní, která za mnou dříve chodila do děcáku. Chtěla si mě adoptovat, ale nechtěli jí mě svěřit do péče. Pracuje v bulváru a zná spousty novinářů.

Napadlo mě udělat rozhovor s pár novináři a ukázat Dylanovu světlou stránku. Oblékla jsem si ty nejlepší, krémové šaty po kolena, které jsem našla. Hodila na sebe trochu make-upu, vyžehlila vlasy a mohla očekávat novináře. Měly by tu být každou chvíli.

A sakra, já si říkala, že jsem na něco zapomněla. Já to neřekla Dylanovi. Na poslední chvíli jsem mu to všechno vylíčila. Vypadal v pohodě, myslela jsem,že kvůli tomu na mě začne řvát, že je to kravina a tak, ale nic. Slušně se obléknul a přišel za mnou do obýváku.

Když jsem uslyšela zvonek, šla jsem otevřít a pustila tak do bytu malou skupinku novinářů lačnících po informacích asi tak jako hladoví lvi po zraněné gazele.

Sedla jsem si vedle Dylana, dala nohu přes nohu a čekala co se bude dít. Po chvíli mě napadlo jim nabídnout vodu, ale přišlo mi to blbé, tak jsem radši nic nenabízela a rovnou jim tu vodu přinesla.

Chytla jsem Dylana za ruku a snažila jsem se o sladký úsměv.

Novinář: „Tak pane Dylane, můžete nám prozradit něco co by nás opravdu zajímalo".

Dylan: „Nevím co bych měl říct, všechno o mně už víte. Chtěl bych se stál ředitelem firmy hlavně proto, že jsem ve firmě vyrůstal a znám tam úplně všechno. Snažil bych se jí jen rozvíjet a hnát výš, pokud mi rozumíte." usmál se a já ho nepoznávala. Dokáže se přetvařovat opravdu úžasně, to se mu musí nechat.

Novinář:„Slečno Kathrin, jak jste se seznámila s panem Dylanem?"

Dylan na mě hodil pohled jako by chtěl říct:* A teď přijde ta část kdy to Kathrin všechno pokazí* ale ne, já si dám si pozor.

Já:„No, abych řekla pravdu tak na úplně obyčejném místě. Seděla jsem v parku a venčila psa mé sousedky. Nějak jsem ho neuhlídala a on mi utekl. Hledala jsem ho úplně všude a když už jsem to chtěla vzdát, přišel Dylan s mým pejsek v ruce. A pak to šlo zcela normálně, vsak to znáte".

Dylan vykulil oči, nahnul se ke mně a tak aby to nikdo neslyšel mi pošeptal: „Páni Kathrin, umíš lhát opravdu ukázkově."

Tak je tu další díl.
Asi trochu nedokončený, ale snažím se přidávat co nejčastěji, bohužel teď to nějak nejde.
Jinak děkuju za přečtení. 😳