Nevinná

Podraz

Seděla jsem na posteli a utápěla se ve svých myšlenkách. Do pokoje vtrhl naštvaný Dylan a začal křičet: „Ta podrazačka jedna. Jak já jí nenávidím."

Ja:„Dylane uklidni se. O kom to tu mluvíš?"
Dylan:„O Rebce. Přijela zpátky do města. Nějak se viděla s našima a všechno jim řekla. Akorát nevědí, že jsi adoptovaná, myslí si že jsi moje přítelkyně. Za hodinu přijedou na večeři. Takže se sebou koukej něco udělat."

Zmizel mi z očí a já začala schánět Amy a spol. Vzala jsem telefon a vytočila číslo, které bylo na vizitce, ale nikdo mi to nebral. No to je super, tak se do toho musím pustit sama.

Našla jsem malování, které tu nechala Amy. Naplácala jsem na sebe trochu make-upu, který jsem ještě přetřela pudrem. V tomhle se moc nevyznám, takže doufám že nebudu vypadat jako paštika. Nakonec jsem si namalovala řasy, jemné stíny a na pusu přidala lesk.

Tak teď vlasy. Sedla jsem si před zrdcadlo a vyděšeně se pozorovala. Tohle mám být já? Vzala jsem kulmu a natočila konečky.

Už jen vybrat šaty, což bude lehké, nemám jich moc. Otevřela jsem skříň a vzala první, které mi přišli pod ruku. Černé s dlouhým, krajkovými rukávy.

Vešla jsem do obýváku kde seděl Dylan. Chtěla jsem mu říct, že jsem připravená, ale jeho vzhled mi vytrhl slova z pusy. Vypadal jako někdo úplně jiný. Měl bílou košili, černou kravatu a kalhoty se sakem. Do očí mě praštily jeho černé, nagelované vlasy.

Z toho jsem pochopila, jaký jeho rodiče asi nejspíš budou. Určitě čekají nějakou vysokou, vyspělou a bohatou holku. A uvidí tu jen mě. Malou, dětskou, blondýnu z děcáku.

Dylan ke mně přišel a zašeptal mi do ucha: „Vypadáš perfektně. Moc ti to sluší." Zaculila jsem se a poděkovala. Náhle jsem zčervenala. Vypadalo to, jako by mi někdo namaloval tváře rudou voskovkou.

Dylan se mi začal smát, ale jinak si toho moc nevšímal. Dodal, že mu to přijde roztomilé a že má na mě jednu malou prosbu.

Já:„Sem s tím Dylane. Co potřebuješ?"
Dylan:„Víš jak budeš mít ty šestnácté narozeniny?"
Já:„Jasně, že vím kdy mám narozeniny. Proč?"
Dylan: „No jestli by jsi mohla říct, že ti bude sedmnáct a ne šestnáct. Moc by mi to mohlo. Snad tomu uvěří. Díky."

Nečekal na mou odpověď a hnal se ke dveřím. Převzal nějaké věci od neznámého chlápka. Šel s nimi do jídelny a tam to vydal na stůl. Jasně proč by měl vařit, když si jídlo může objednat. Bylo toho spoustu. Plno jídla, které ani neznám.

Zazvnonil zvonek u dveří a Dylan šel otevřít. Nervózně jsem přešlapovala uprostřed pokoje a čekala, co se stane.

Další díl.
Líbí se vám?
Myslíte, že jí jeho rodiče budou mít rádi?
Děkuju za přečtení. 😳