Nevinná

Vzdávám to

Z pohledu Dylana:
Nemohl jsem jí to říct. Nedokážu projevit svoje city. Přijde mi to jako blbost někomu sdělit, co cítím. Asi proto střídám jednu holku za druhou.

Z pohledu Kathrin:
Já:„Dylane! Dopověz to!" zvýšila jsem hlas.
Dylan: „Pravdou je, že existuje plno lepších než jsi ty".

Tak tuhle odpověď jsem nečekala. Vím, že nejsem zrovna královna krásy, ale mohl to říct trochu jinak.
Sedla jsem si na zem a opřela se o postel.

Já:„A co bude dál" zeptala jsem se bez jakéhokoliv výrazu na tváři, ale s trochou bezmocnosti v hlase.
Dylan: „Půjdeš jinam"

Chci zůstat u něj, ale už se asi nedá nic dělat.

Já:„A kdy začneme hledat tu rodinu?"
Dylan: „Rodinu? Ty si myslíš, že tě dám do rodiny?" začal se smát.
Já:„A kam jinam?"
Dylan:„No dám tě klukovi, který jede v tom samým co já akorát ještě trochu jinak.".
Já:„Cože?" vylítlo ze mě.
Dylan:„ Už je to všechno zařízený. Pozítří k němu pojedeš. A neboj, budeme se vídat".

Měla jsem všeho plný zuby. V jednu chvíli jsem měla chuť za Dylanem dojít a vlepit mu facku, ale jednu dobu jsem měla nutkání za ním doběhnout a dlouze ho obejmout. Neudělala jsem ani jedno. Seděla jsem v pokoji jako přibitá k posteli.

Z pohledu Dylana:
Nechci jí dávat pryč, ale musím. Asi jí miluju a to by mohlo všechno zkazit. Chci nastoupit do firmy a ona by tu jen překážela. Budu za ní jezdit, často. Ale nechat si jí tady nemůžu, už kvůli rodičům ne.

Nemohl jsem Kathrin nikde najít, tak jsem se rozhodl, že se půjdu osprchovat.

Z pohledu Kathrin:
Dobře, už jsem se s tím tak nějak smířila. Jen si tím nechci projít znova od začátku, ale třeba bude jiný než Dylan. Uvidím.

Tak je tu další díl.
Líbí se vám?
Děkuju za přečtení. 💜