Nevinná

Nový začatek?

Já:„Dobře pojedu".
Snad jsem neudělala chybu, přemýšlela jsem v duchu.
Tom:„Dobře, tak vyrazíme hned? Nic nepotřebuješ, všechno ti koupím."
Já:„Tak fajn, jdi do auta. Jen si ještě odskočím a hned přijdu".

Počkala jsem, až Tom odejde a začala zběsile hledat papír. Z poličky jsem vzala propisku a rychle napsala, mým úžasným škrabopisem vzkaz pro Dylana.

Vyběhla jsme z domu a namířila do auta. Tom byl úplně jiný než Dylan. Ale chybělo mi to napětí, které mezi mnou a Dylanem bylo skoro pořád, když jsme spolu byli v jedné místnosti.

Tom:„Od čeho máš tak fialový tváře?"
Já:„Nová pudřenka, nová móda".

Kdyby na to neupozornil, ani bych si nevšimla, že po fackách, které jsem dostávala mi na tvářích zbyly modřiny.

Tom:"Nekecej, to ti nezbaštím. Dylan tě mlátil?"
Já:„Jak to víš?" Vyjekla jsem překvapeně, ale potom mi došlo, že jsem Dylana práskla, a tak jsem to všechno začala zamlouvat.
Já:„Vlastně ne, nemlátil, narazila jsem do zdi. Jsem tak nešikovná, že se ani neumím trefit do dveří."
Tom:„No jasně, těmahle báchorkama mě tu nekrm. Vím, že když si Dylan někoho adoptuje, tak se ho snaží pomocí pohlavků a násilí převychovat."

Začal se smát, ale mně to moc vtipné nepřišlo.

Já:„Tome? Já nejsem první, koho si Dylan adoptoval?"
Tom:„Jasně, že ne. To jsi tak naivní, že sis to myslela, sakra?"
Já:„No asi jo, ale co se s nima stalo? S těma, který si adoptoval?"
Tom:„Co by, nic zvláštního. Když jim bylo osmnáct let a začali být plnoletý, tak od Dylana utekli. No a on měl možnost si adoptovat další a další. Prostě jinej způsob jak bohatý lidi recyklujou."

Opakovaně se začal smát. Nevadilo mi to, protože jeho smích byl milý. Ale já jen zamlkle seděla, jako přikovaná k sedadlu.

Tom:„Tak jsme tu mladá dámo, vystupovat".

Opatrně jsem vysedla z auta a spatřila velký, krásný barák. Neváhala jsem a za doprovodu Toma vešla dovnitř.

Tom někam musel odejít, tak mě vybídl k tomu, abych se tu porozhlédla sama.

Snad se tu neztratím. Nejprve jsem vešla do kuchyně, která byla spojená s obývákem. Byla vážně prostorná a nově zařízená. Někudy jsem se dostala do chodby, ve které bylo asi šest pokojů. Každý měl svou koupelnu, která byla větší než můj celý pokoj v děcáku. Zavítala jsem i do "posilovny" a do místnosti s vířivkou, saunou a plaveckým bazénem. Ale nejvíce mě zaujala místnost, která vypadala jako nahrávací studio.

S otevřenou pusouu jsem vešla do místnosti. "Wow" zakřičela jsem. Drze jsem si dovolila zařízení vyykoušet. Vešla jsem do dveří, které rozdělovali místnost. Navolila jsem písničku, kterou jsem jako jedinou z těch všech znala. Nasadila jsem si sluchátka, pustila hudbu a začala zpívat.

Byla to paráda. Vždy jsem zpívala jen doma ve sprše.

Zaslechla jsem nějaký rámus. Rychle jsem to vypla a běžela pryč. Nejsem Tu kvůli zpěvu, ale kvůli klavíru.

Tom:„Tak co, porozhlédla si se tu?"
Já:„Ano, je to tu báječné".
Tom: „Jsem rád, že se ti tu líbí. Zítra pojedeme k Dofovi. Měla by sis jít lehnout, ať máš na zítra energii".

Kývla jsem hlavou a odešla.

Z pohledu Dylana:
Přišel jsem domů a na stole našel papírek. Byl od Kathrin.

Dylane já vím, že si to nezasloužíš. Vím i to, že toho budu litovat, ale udělat jsem to musela. Musíme si jít za svými sny jinak by to nebyl život.
Mám tě ráda.

Tvá Kathrin.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Sedl jsem si a beznadějně přemýšlel. Všechno jsme si vyčítal. Svoje chování, svůj chtíč a tu neohleduplnost vůči ní.

Musím jí najít, musím. Běželo mi hlavou.

Tak je tu další díl.
Poměrně dlouhý, tak snad jste spokojení. 😂
V minulém díle jste mi psali, že chcete aby s Dylanem zůstala, takže doufám, že vás to nezklamalo.
Koho máte nejradši?
Děkuju za přečtení. 😳