Nevinná

Zkazila si to

Celou dobu se tam bavili o věcech, kterým vůbec nerozumím. Jako by mluvili španělsky. Nevnímala jsem je a z té šílené nudy jsem si začala hrát s gumičkou. Vždyť tím nemůžu nic udělat, říkala jsem si. Jenže gumička se mi vyvlékla z prstu a letěla přes celý stůl rovnou až na starého, nabručeného,...slušně řečeno...pána.

Co teď? Říkala jsem si v duchu. Měla jsem chuť vlézt pod stůl, ale ten pán si asi myslel, že gumičku hodil někdo jiný. Zahodil ji k vedlejšímu stolu. A bavil se dál.

Tak a teď už budeš jen sedět a tvářit se mile, Katarino! Říkala jsem si v duchu.

Chtěla jsem, aby to už skončilo a my jeli domů.

Seděla jsem tam a přemýšlela. Nevnímala, jsem nikoho kolem sebe. Ani tu milou obsluhu, která mi přinesla pití. Nevšimla jsem si jí a když mi zaťukala na rameno, abych se uhla trochu stranou, vrazila jsem rukou do tácu a ona všechno vylila na mě a na paní sedící po mé levici.

S omluvou jsem odešla na záchod, kde jsem se to snažila nějak usušit. Vlezla jsem si pod sušák na ruce, ale nic. Ta skvrna chtěla být pořád mokrá. Tak dobře, ať je po jejím. Tak budu politá no, nic hrozného.

Vyšla jsem ze dveří. A potkala naštvaného Dylana.

Dylan:„Večeře skončila, sejdeme se v autě". Někam odešel a já poslušně zamířila k auta.

Nevím co to bylo za pocit. Byla jsem ráda, že už to konečně skončilo, ale zároveň mě zaskočil Dylanův tón, kterým mi to všechno říkal. Znělo to jako: *Už s tebou nechci mít nic společného. Nastup do auta, ať tě můžu vyhodit někde v lese.*

Ale asi jsem byla jen paranoidní. Nastoupila jsem do auta a čekala na Dylanův příchod.

Byl tu co nevidět. Pohodlně jsem se usadila a v tom Dylan začal řvát.

Dylan:„Jsi opravdu nemožná. Kde jsi to vyrůstala, v chlévě? Copak jsem ti neříkal, že je to pro mě důležitý? Pokud se na to místo nedostanu, tak..."
Já:„Tak? Co se stane?"ptala jsem se nedočkavě.
Dylan: „Pokud se na to místo nedostanu, tak tě budu muset vrátit zpátky do děcáku. Protože, táta mi přestal posílat peníze a péče o tebe stojí docela dost".
Já:„Ja to zvládnu neboj". sklonila jsem hlavu a čekala co se bude dít.
Dylan: „Zvládneš? Asi tak jako jako jsi zvládla dnešní večeři? To sotva, nejsi nic, jen všechno kazíš" svůj výstup zakončil fackou.

Po celém autě se rozlehlo mlasknutí a mně se z očí vyronily slzy. Ale Dylan ještě neměl dost a pokračoval:„Můžeš mi vysvětlit proč brečíš? Slzy jsou známkou slabosti. To si teď nemůžeme dovolit. Co když před domem budou stát fotografové? Vzmuž se, začni se ovládat a utři si ty oči, vypadáš jako panda."

Asi jsem se přecenila. Nevím jestli to zvládnu. Ale jednou jsem do toho šla, takže budu muset. Já to dokážu a hned zítra s tím začnu. Budu jiná.

Tak po delší době je tu další díl.
Líbí se vám?
Děkuju za přečtení. 😳